Čestný muž (SNARRY)

1.kapitola- část devátá

„Čaj? Není ti dobře?" Tázal se Potter, když se posadil naproti Severusovi ke kuchyňskému stolu.

„Hm? Jak to myslíš?" Zeptal se Severus a vzhlédl k němu.

Chlapec kývl na šálek čaje před ním a řekl: „Čaj piješ, jen když je ti pod psa."

Severus se zamračil, podíval se na svého manžela a řekl: „Opravdu?"

Potter se usmál a přiložil si svůj šálek k hrudi. „Běžně od kávy nikdy nezběhneš, pokud ti není na nic. Co se děje?"

„Nic,  jen slabá bolest hlavy. Strávil jsem ráno nahnutý nad poněkud škodlivými výpary z lektvaru."

„Ach, můžu pro tebe něco udělat? Chceš heřmánkový čaj? Ten pomáhá."

„Ne, ne, jsem v pořádku, ale děkuji."

„Fajn, tak já jdu do centra. Vrátím se kolem páté. Doufám, že se budeš cítit líp. Nesnaž se strávit celé odpoledne ohnutý nad kotlíkem, jo?"

Potter vstal od stolu a dal do dřezu svůj šálek od čaje, protože věděl, že Krátura se o to postará, až odejde. Došel ke dveřím, zastavil se vedle Severuse a chtěl se sklonit a políbit ho na tvář, ale odtáhl se dřív, než to stačil udělat.

"Promiň, přestanu s tím." Řekl tiše. „Uvidíme se později."

S tím odešel a vzal svou usměvavou a něžnou přítomnost s sebou. Severus si nemohl pomoci, ale když tam tak seděl a díval se do svého čaje, napadlo ho, že by možná, jen možná, polibek nebyl tak nepříjemný.

Navzdory rozhodnutí držet se dál od laboratoře po zbytek odpoledne, se Severusova bolest hlavy postupně zhoršovala, až zjistil, že sedí na spodním schodě velkého schodiště s hlavou v dlaních.

Tam ho Potter našel, když se vrátil z centra domů, a v polovině věty se uťal, když říkal,

„Jsem doma. Měl jsem ten nejabsurdnější den. Víš, když někdy... Severusi? Co se děje?"

Cítil, jak si Potter klekl vedle něj, a na zádech mu spočinula ruka, která ho hladila v konejšivých kruzích.

„Myslím, že mi exploduje hlava." Zasténal Severus a zabořil si prsty do vlasů.

„Ach, to zní jako migréna. Pojď, uložíme tě do postele, neměl bys tu takhle sedět. Můžeš vstát?"

„Nejsem si jistý." Zamumlal Severus a pak ucítil, jak ho do stoje vytahují dvě překvapivě silné paže. Možná se všechna ta práce na zahradě vyplatila. Svou ruku dal okolo Potterových ramen. Potter mu položil ruku na hruď a tiše řekl,

"Jen po jednom schodu. Půjdeme na to pomalu. Levitoval bych tě, ale je na tom něco nedůstojného, nemyslíš? Asi taky trochu neosobní. A je to, to je ono, jednu nohu před druhou."

„Nevěděl jsem, že se dá chodit jinak." Zabručel Severus a bolest v hlavě mu zabránila vložit do věty svou obvyklou drzost.

Potter se tiše zasmál a řekl, "Fér připomínka. Můžeš se o mě víc opřít svou vahou. Slibuju, že nás oba nepošlu dolů ze schodů."

Severus byl skeptický, ale přesto udělal, co mu bylo nařízeno, neměl sílu jít bez pomoci a byl vděčný za Potterovu podporu. Dostali se do Severusova pokoje a Potter ho usadil na postel, než přešel k oknu, zatáhl závěsy a zakryl tak večerní letní slunce.

"Hned jsem zpátky." Zamumlal Potter a Severus pevně zavřel oči, aby nesnesitelná bolest v hlavě zmizela. Měl pocit, jako by mu někdo vyvrtal díru do lebky a systematicky do ní naléval kyselinu. Byl ochoten nabídnout svou duši ve službě příštímu Pánu zla, pokud mu budou moci slíbit, že ho zbaví té nesnesitelné bolesti.

Cítil, jak se prohla postel, když si Potter sedl vedle něj, a na čelo mu položil studený flanelový ručník. Pak mu na zátylku spočinula ruka. Už se chtěl zeptat, co Potter dělá, když chlapec řekl,

„Psst, to je v pořádku. Jen se ti pokusím trochu uvolnit svaly."

Potter pohyboval prsty, jemně se tlačil do těch příšerných napjatých uzlů a zamumlal: „Relevabor."

Nezbavilo ho to ohavné migrény, ale bolest to trochu zmenšilo, a i když mu připadalo cizí mít někoho tak nevinně pozorného, nemohl říct, že by to nebylo hezké.

„Tady, to je trochu toho Bezesného spánku, který jsi udělal." Řekl Potter, přitiskl mu ke rtům lahvičku a přidržel mu zátylek, aby ho mohl vypít. Severus se opatrně napil, ochutnal vlastní dílo a Potter řekl: „Spánek pro tebe teď bude to nejlepší. Jen to tě zbaví té bolesti."

Jemné prsty se mu prodíraly vlasy a Severus si nepamatoval, kdy se o něj někdo tak staral, ani když byl ještě dítě. Severus byl najednou za takovou pozornost rád.

"Nechám tě spát." Zašeptal Potter, Severus cítil, jak se pohla postel, když chlapec vstal. Otevřel oči, jak jen dokázal snést, a zkusmo sáhl Potterovi po ruce. I přes opar bolesti viděl překvapení, které se objevilo na chlapcově tváři.

"Děkuju, Harry." Zamumlal a byl obdařen jemným, něžným úsměvem, který jako by odvracel ten hrozný pocit, který měl v hrudi celé týdny.