Svět ve studně

8. Stíny

Kolem mě se schromaždovalo víc černých stínů než před tím. Cítila jsem chlad a nesnesitelnou bolest kterou mi způsobovali noži a dalšími ostrými předměty. Jeden z nich měl oštěp, další kopí, někteří měli meče a všichni měli ostří rozpálená do ruda a bodali mě jimi. Ječela jsem a oni se smáli tím svým vražedně krutým a chladným smíchem. Ten smích mě doslova paralyzoval. Nemohla jsem se bránit ani utíkat, jen jsem mohla křičet.

Znovu mi chvíli trvalo než jsem přišla k sobě. Oči jsem měla zamlžené a plné slz bolesti. Když mi po dlouhé době oči zase zaostřili zahlédla jsem toho hnusného skřítka jak se sklání nad Tollenem. ,, Nech ho " křikla jsem na něj, ale vyšel ze mě jen podivný přidušený výkřik. Skřítek měl ruce na Tollenově hrdle a já se ze svých posledních sil po něm vrhla. Srazila jsem ho z Tollenova bezvládného těla a skřet se rozplácl na zem do loužičky Tollenovy krve. Setřel si kapičku krve která mu tam utkvěla z tváře a podíval se na mě s šibalsky nebezpečným úsměvem. Než-li můj vysílený mozek stačil zaregistrovat co se děje, projela mou hlavou silná bolest. To mě ten zatracený skřet švihl větví přes hlavu. No bolest to byla takova jako by na mě schodil stoletý dub a já znovu upadla do bezvědomí.

Všude kolem bylo zase plno tmavých stínů. Bylo jich ještě víc než před tím, ale jen některí mi působili bolest. Většina z nich se jen tiše motala v hloučku. Samozdřejmě mě nemohli ochudit o ten paralyzující smrtelný smích. Tu jsem si všimla okolo čeho se v tom hloučku hemží. Temné stíny trochu poodstoupili a já měla možnost vidět Tollenovo poloprůhledné tělo na zemi a temný stín, který stál nad ním. Něčím se lišil od těch ostatních stínů. Měl obličej. Nebo spíš oči, protože nos a pusu měl jen naznačeny stíny. Ale ty oči .... poznávala jsem je... patřili tomu ohyzdnému skřetovi co mě a Tollenovi tak ublížil. Chtěla jsem se k němu rozběhnout a zabít ho. Cítila jsem nevýslovný vztek vúči tomu stínu - skřetovi, ale nedokázala jsem se pohnout. Když jsem se usilovně snažila o pohyb už asi po padesáté mezi temnými stíny začala procházet další postava. Byla jiná než ostatní, ale byl to také stín. Stejně jako ten jeden temný měla oči, ale ne děsivé, nýbrž zelené a milé. Tenhle stín se lišil ještě něčím- byl bílý. Ten bílý stín přistoupil k temnému sklánějícímu se nad Tollenovým tělem. Bílý stín vytáhl odněkud zářivý meč a ukázal ním na temného. Ten ustoupil o krok dozadu a vytáhl svůj meč. Ten byl ale temný jako on. Začal boj. Ukrutný smích ostatních stínů ustal. Všichni pozorovali boj mezi dvěma protikladnými stíny a všichni jako jeden muž vykřikli když bílý stín zabořil svůj meč hluboko do srdce protivníka. Ten bez jakého koliv zvuku zmizel. Žádná krev, žádné mrtvé tělo. Prostě se rozplynul. Jak se stín rozplynul já se propadla do úplného bezvědomí.

Probudila jsem se a už jsem neležela na zemi v lese. Ležela jsem v nějakém domečku. Všechno vypadalo jako v lesním domečku z nějaké pohádky. Ležela jsem na dřevěné posteli a přes sebe jsem měla přehozenou obrovskou puntíkovanou deku.

,,Kde je Tollen" vykřikla jsem bez rozmyšlení, shodila jsem ze sebe těžkou deku a vyskočila z postele. Nohy jsem měla, ale poraněné a neudržela jsem se na nich a tak jsem upadla. Do místnosti vešel vysoký starý muž. Měl bílé vlasy, dlouhé bílé vousy a dýmku v puse. Spokojeně bafal dýmku, chytil mě za pravou paži zvedl mě na nohy,ale mou ruku nepouštěl a dovedl mě k posteli. Já se posadila a upřeně na něj zírala. Měl stejné oči jako ten bílý stín co nas zachránil. Když jsem se chystala už už něco říct on byl rychlejší. ,,Vítej Mino. Jsem Light. Ano v tom lese jsem toho přívržence Venomů zabil. Vím, že jsi mě se svým přítelem hledala ...." Při zmínce o Tollenovi jsem to už nevydržela a skočila mu do řeči. ,,Kde je Tollen? Žije? " vykřikla jsem. ,, Pěkně postupně" pousmál se Light a pokračoval jakoby se nic nestalo. ,,Jak už jsem říkal. Vím, že mě hledáte a vím i to proč." Teď jsem nedokázala myslet na Leea a ten dědek ačkoliv se mi snaží pomoct a je moc hodný, že mě zachránil začíná mi lézt na nervy. Proč mi neřekne co je s Tollenem? Proč to tají? Jestli je mrtvý ať mi to řekne hned teď! ,, Kde je Tollen ? " procedím mezi zuby a k mému úžasu se Light usměje ,, Je vedle a ano, žije" řekne. Já jak vystřelená kulka vyletím z postele a znovu okamžitě padám k zemi. Znovu mě zachytí Lightova ruka a zvedne mě na nohy. Ne tak hrrr holčičko. Musíš pomalu, nejsi zrovna ve své kůži.

Light mě dovedl do vedlejší místnosti a já v podobné posteli jako jsem spala já viděla Tollena. Co nejrychleji jsem mohla jsem se dobelhala k jeho posteli a posadila se na její okraj. Pohlédla jsem na jeho tvář. Bylo to horší než jsem čekala. Měl ji plnou jizev a několika otevřených ošklivých ran. Přes těžkou peřinu měl položenou hodně poraněnou ruku. Byla celá krvavá a jakoby pobodaná nožem. Do očí se mi vrhnuli slzy. Velký nával slz, které jsem nebyla schopná udržet. Slzy mi stékaly po tvářích. Cítila jsem jak mi vtékají do ran co jsem měla na tvářích od těch stínů. Pálilo to. Sice vždycky jenom chvíli, ale já to nevnímala. Chytla jsem Tollenovu ruku mezi své a opřela si svou hlavu o jeho. Slzy mu stékaly na tvář. Pozorovala jsem skrz zamlžené oči jednu která stekla z mé brady na jeho čelo a tekla rovnou do jedné z ran. Chtěla jsem ji setřít prstem, aby ho nepálila,ale neměla jsem na to sílu. Když slza vtekla do rány... ne to není možné..... rána se zahojila.

Doufám, že se nová kapitolka líbí. Děkuji za komentáře i čtení flea77

Chtěla bych tuto kapitolku věnovat jedné z nejlepších osob, kterou mám moc ráda a chci jí tímto příběhem poděkovat za podporu jinak bych vůbec nepsala a za to že tu pro mě vždy je.