Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

11

Když jsem se ráno vzbudila, tak mi do pokoje proudil silný paprsek slunečního světla. Já překvapeně zamrkala. Kolik je proboha hodin? Chňapla jsem po svých hodinkách a málem se mi zastavilo srdce. Proč mě nikdo nevzbudil, když je deset pryč?! Vyletěla jsem z postele jako namydlený blesk. Za pár minut jsem už oblečená opouštěla svůj pokoj a utíkala na velmi pozdní snídani. Když jsem však prošla celým domem, nikoho jsem nenašla. Kde jen všichni jsou? Když jsem chtěla jít prozkoumat zahradu, tak jsem narazila na Jana. Seděl zahloubaný v křesle úplně na kraji salonku, až jsem se ho skoro lekla. 

,, J-Jane??" zeptala jsem se tiše. Jan měl hlavu opřenou a oči zavřené. Když spal a neměl na tváři svůj pohrdavý úšklebek, byl to krásný muž. Skoro mě až zabolelo u srdce, když jsem si vzpomněla na něj, Charlotte a na to, s čím se mi včera svěřil. Jan lehce pohnul hlavou, pomalu otevřel oči a překvapeně zamrkal. Když uviděl mou ustaranou tvář, lehce se pousmál.

 ,, Žiji, nemusíte se bát, slečno Anastázie," zachraptěl a pomalu vstal. 

,, Máte nějaké zprávy o slečně Charlotte?" zeptala jsem se a Jan si protřel oči.

,, Lékař jí doporučil okamžitý převoz do nemocnice. Jel s ní Louis a Petr. Z nemocnice mi volali, že Charlotte o dítě s největší pravděpodobností přišla. Kolega mi řekl, že nejlepší bude nechat ji týden odpočívat na lůžku, tudíž se opět posouvá termín svatby," zamumlal Jan a já se posadila na křeslo vedle něj. 

,, Kde jsou všichni?" zeptala jsem se. 

,, Petr, slečna Charlotte a Louis jsou stále v nemocnici, strýc Richard jel s Maxem zkontrolovat hospodářství a má matka odjela do lázní, takže to vypadá, že kromě personálu a slečny Hegerové jsme tu zbyli jen dva trosečníci," řekl Jan a já se pousmála. 

,, To je poprvé, co vás slyším vtipkovat, Jane," řekla jsem, a to se už pousmál i on. 

,, Musím vám připadat jako hrozný starý mrzout, že?" zeptal se a já se nevinně usmála. 

,, Já to neřekla," pípla jsem s úšklebkem a Jan se zasmál. 

,, Máte pravdu, mohu si za to sám, od začátku jsem k vám byl nepřátelský a za to se vám chci omluvit, ničím jste si to nezasloužila," řekl Jan rozpačitě a já začala červenat.

 ,, Vaši omluvu přijímám a vážím si vašich slov," řekla jsem a plaše se usmála.

 ,, Tak mne napadlo...potřebuji na vzduch, mám už po krk této tísnivé atmosféry domu, nechtěla byste se se mnou projet?" navrhl Jan a snad poprvé se na mě doopravdy široce usmál. Vidět úsměv na obličeji tohoto muže, který byl pro mne stále tak trochu záhadou, mi způsobilo nenadálé bušení srdce. 

,,Velmi ráda, jen se skočím převléci, budu u vás hned," řekla jsem vesele. 

,, Nespěchejte, počkám na vás, jak dlouho bude třeba, jdu zatím nachystat koně," řekl a než odešel, stihla jsem jej chytit za rukáv. Jan se překvapeně otočil. 

,, Měl byste se usmívat častěji, sluší vám to pak mnohem více," špitla jsem a vyběhla z místnosti. Ještě jsem však stihla zaregistrovat ruměnec, který se Janovi rozlil po hladce oholené tváři. Nikdy bych si nepomyslela, že uvidím toho věčně vážného muže s červenými tvářemi. Jeho překvapený výraz, rozpačitý úsměv a růžová líčka Janovi ubrala pár let, na chvíli vypadal jako mladíček, který právě dostal pusu na tvář. Oblékla jsem si jezdecké kalhoty a k nim olivově zelené triko. Nevím, jestli se tomu dá říkat triko, každopádně to vypadalo jako triko s krátkým rukávem. Vyběhla jsem z pokoje a utíkala rozkvetlou zahradou až ke stájím. Budova stájí byla porostlá popínavou růží, která tvořila veliké voňavé květy meruňkové barvy a vzduch byl nasycen jejich vůní. Zastavila jsem se, abych do dlaní lehce uchopila jeden květ a vdechla jeho nádhernou vůni.