Dvojí tvář

Kapitola 43.

Nechápavě jsem se na detektiva podíval a vzal papíry do ruky. Bylo zde i několik fotek. "Poznávate tyto jedince?" Položil mi otázku a já se podíval na fotky tváří, které mi semtam něco řekly.  "Pár z nich poznávám, proč se ptáte?" Řekl jsem bez emocí a fotky položil zpět na stůl. "Většina z nich se našla mrtvá a zbytek je stále pohřešován a jakožto syn Shizuji Yi Luiho budete mít určitě nějaké informace." Začal rýpat a nenápadně se snažit, abych mu něco práskl. Usmál jsem se a zakroutil hlavou. "Samozřejmě. Vím to, že někteří z nich byli jeho obchodní partnéři a zbytek nevím. Nikdy jsem je neviděl." Sdělil jsem mu vklidu. Naši konverzaci přerušila Pim, která přinesla tři šálky kávy a položila je před nás. "Budete si ještě něco přát?" Otázala se a já naznačil, že je vše v pořádku. "Víte o tom, že váš otec nechal zabít rodiče kluka, který je teď záhadně v nemocnici?" Narazil na citlivé místo. Mírně mi zaškubalo v tváři a já se narovnal na koženém křesle. "Zřejmě váš to zaujalo." Ušklíbl se druhý muž a něco si zapsal. "Jaký máte vztah se Zhengem?" Dodal druhý muž a dál mě sledoval. "Jsme přátelé." Zalhal jsem a snažil se zachovat klidným a vyrovnaným. "Opravdu?" Položil předemě další papíry, tentokrát fotky, kde jsme se Zhengem více u sebe než by byli normální přátelé. "K čemu to vlastně potřebujete vědět?" Hlas mi přeskočit o něco níž a svůj pohled jsem zabořil do může sedící naproti mě. Ten si jen odkašlal a nevinně řekl, že je ti v zájmu obou stran. "Spíše je zajímavé, že v dobu, kdy se panu Zhengovi stala nehoda, tak jste se nacházel opodál." Druhý chlap šťoural dál a mně docházela trpělivost. Hlavou mi proběhly slova Jii o tom, jak se nemáme poddávat temnotě. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. "Nuže dobrá." Lokty jsem si opřel o stehna a bradu položil na ruce. "Když chcete tak vášnivě rozebírat můj vztah, tak vám to tedy řeknu. Zheng je můj přítel." Pousmál jsem se. Oba se na sebe podívali a zřejmě tuto odpověď nečekali. "Nepřišli jste se náhodou ptát na mého otce?" Nyní jsem měl na vrch pro změnu já a muž, který vedl rozhovor kývl.

Vstal jsem od stolu a došel pro svůj mobil. Otevřel jsem šuplík od stolu, kde na dně leželo zařízení, které v sobě mělo důležitou informaci. "Chcete nahlédnout byť jen okrajově do mysli psychopata?" Mobil jsem zapnul a připravil hlasovy záznam, který jsem si schovával přesně pro tuto chvíli. Oba agenti mlčky seděli a napjatě čekali, co se dozví. Telefon jsem položil před ně na stůl a jeden z nich klepl na tlačítko spustit. Z nahrávky vycházelo jen hluboké funění a vzdychaní. "HOU YI!" Zakřičel můj otec v pozadí. Moc dobře si tu scénku pamatuji. "U-Už to bude? Kde to je! Dej dej dej! Dej mi to!" Hladově řekl a poté se začalo ozývat šramocení, jak mi prohledává kapsy. "Co myslíš?" Z mobilu jsem se ozval nyní já. "Ty jsi mi to ukradl!!" Zakřičel a ozvala se rána. "Co?" "MŮJ POKLAD. MŮJ PRÁŠEK." Dál křičel a jeho těžké kroky dopadaly na tvrdou zem. "To je fuk! Fuk! Hele, poslouchej kluku. Tahle žena, jdi za ní a postarej se o ní." Hystericky řekl a já zaprotestoval. Na nahrávce se ozvala rána kdy mě uhodil a rozbil o mojí hlavu jednu z váz. "Ty jsi absolutně zbytečný. Jsi jak ta děvka tvoje matka. Vypadni mi z očí, nechci tě vidět." Roztěkaně řekl a nahrávka skončila. Muži seděli na sedačce bledí a dokonce i ten jeho partner, který mě celou dobu provokoval nyní neměl slov.  S ledovým pohledem jsem se pousmál a mobil si zpět přivlastnil. "O kom byla řeč?" Vyšší muž nakonec prolomil ticho a já si vzal do ruky zpět fotky lidí. Ukázal jsem na světlehnědou evropanku, která se usmívala od ucha k uchu. Drobné hnědé pigmentové tečky a útvary ji lemovaly tváře a nos. "Margareth. Původem z Anglie." Oznámil ten druhý muž a opět si něco zapsal. "Proč vám řekl, aby jste se o ní postaral?" Optal se a dokumenty si zpět přivlastnil. "Jentak. Když otec dostane ten svůj záchvat, tak důvod nepotřebuje. Chudák žena, od té doby jsem ji nikdy neviděl." Pokrčil jsem rameny a upil ze svého šálku. "Počkejte, takže jste věděl, že ji zabil?" "Zabil?" Povytáhl jsem obočí. "Nikdy jsem neřekl, že ji zabil. Nevím, co se s ní stalo." Opravil jsem detektiva a mírně se pousmál. Tuhle hru s ním hrát nebudu. "Máte ještě něco?" Zeptal se a podíval se opět na mě. "Toho ale je. Jen se obávám, že už mi dochází čas panové. Jak jistě víte, můj kluk je v nemocnici a nehodlám tu teď ztrácet čas s člověkem, který je stejně dopředu odsouzen k smrti." Vstal jsem a ladně jim naznačil, že je čas jít. Detektivové se na sebe podívali a následovali mě zpět k výtahu. "Jsem si jistý, že vám má sestra Jia bude více nápomocná. Společně s naší matkou pracovaly na důkazech o všech jeho činech." Otevřel jsem jim dveře stále s mirnym úsměvem na tváři. "Dobře. Děkujeme za váš čas, jinak mohli bychom si to nahrávku vzít a použít jako důkaz?" Zeptal se milejší muž a já mu podal zařízení. "Děkujeme." Pokynuli hlavou a zmizeli ve výtahu. Zakroutil jsem očima a vydechl. Nevím, jak dlouho tohle všechno vydržím. Zheng mě držel nad vodou, ale teď když je v nemocnici pomalu propadám zpět depresím.