Maybe I Love You

7. Vánoce, nejkrásnější svátky v roce

Z arény jsme se rozhodli s bráchou zajet na večeři někam do města. Sice to byla brzká večeře, ale naposledy jsme jedli oběd a a ještě k tomu jsme celé odpoledne podávali sportovní výkony.

Po dlouhém rozhodování jsme zajeli do jedné pizzerie, z čehož měl brácha taky neskutečnou radost. Myslím, že na tento den bude ještě dlouho pamatovat. Pizza byla výborná a poté, co jsme se najedli a já zaplatila, jsme se vydali domů.

O půl dvanácté mi začal zvonit mobil. Myslela jsem, že mi volá třeba El, ale byla jsem na omylu. Byl to Johannes.

,,Ahoj," vzala jsem hovor. ,,Neměl bys jít spát?"

,,Ahoj, nemám co dělat. A spát se mi nechce. Sice mám zítra trénink, ale nějak musím furt přemýšlet."

,,To znám."

,,Tak co brácha?"

,,Divím se, že mu z toho vyprávění nebolela pusa a tu tvoji fotku si už vystavil nad postel. Potom teda ale hrozně rychle vytuhl, čemuž se nedivím." Johannes se zasmál.

,,Tvůj brácha je fakt skvělej."

,,Já vím. Je teda dost hyperaktivní ale tobě se ho podařilo utahat tak, jako se to už dlouho nikomu nepodařilo."

,,Fakt, jo?"

,,Jo."

Ještě chvíli jsme si volali, než jsme naznali, že už je přece jen dost pozdě a měli bycho jít spát. Mně sice nic převratného kromě práce zítra nečekalo, Johannes měl ale v plánu trénink.

❆❆❆

O pár dní později se konal poslední závod tohoto roku a to hromadný start mužů. Televize u nás doma jela naplno, brácha s taťkou seděli na pohovce a sledovali, jak kamera postupně zabírá závodníky připravující se na startu. V záběru byl zrovna Johannes se startovním číslem čtyři na hrudi a zamával do kamery. Mužská část naší rodiny zároveň horlivě poslouchala, co říkali komentátoři. Abyste tomu rozuměli, táta češtině docela dobře rozumí, zato toho ale moc neřekne. Tolikrát jsme se ho s mámou pokoušely přemluvit, aby se česky naučil, ale jemu se z nějakýho důvodu nechce.

Já s mámou stála u kuchyňské linky a taktéž jsme obě poslouchaly komentování, což nám bylo umožněno díky tomu, že máme spojenou kuchyni s obývákem. Přípravy na Vánoce vrcholily a my pekly posledních pár druhů vánočního cukroví. Na Vánoce je nás doma vždy hromada, a tak toho pečeme opravdu hodně. Letos je to konkrétně třináct druhů, a to ještě tetičky a babičky vždy něco donesou.

Mezitím, co jsme s mámou pracovaly na včelých úlech, kluci odstartovali. Ještě ráno jsem si volala s Johannesem, který říkal, že dnešní závod chce už prostě jenom odjet a užít si ho, už se nemůže dočkat volna, i když bude během Vánoc trénovat. Tohle sice řekl, ale já nad tím musela protočit očima, protože mi bylo jasný, že bude nakonec stejně stát zase na stupních vítězů.

Vlastně jsme si teď s Johannesem volali opravdu často a ještě častěji psali. Došlo to až do bodu, kdy jsme se začali vzájemně více svěřovat a věřit si i přes fakt, že nás dělilo několik stovek kilometrů. Bylo to zvláštní, jako by nás to nějak více sblížilo a my se pomalu stávali nejlepšími přáteli. Jde to vůbec, být nejlepšími přáteli po tak krátké době?

,,...ale podívejme se, co se stalo, tohle asi nikdo nečekal," Slyšela jsem hlas komentátora z televize mezi tím, co jsem do formičky dávala těsto. ,,Johannes Boe nezvládl sjezd, čímž ztratil část svého náskoku." Jen co jsem uslyšela Norovo jméno jsem se prudce otočila k televizi. Nepotřebovala jsem více informací, bylo mi jasné, že spadl. Formička i s těstem uvnitř mi spadla na zem a při kontaktu se zemí udělala značný hluk. Stála jsem jako opařená a koukala na televizi. Kdybych byla věřící, právě bych se modlila ke všem svatým, aby Johannesovi nic nebylo.