Olízne ret a začne se ke mě pomalými kroky přibližovat. Nic neříká. Jenom mě sleduje skrz své temné oční stíny a dostává se čím dál blíž. Já před ním couvám i přesto, že na něj mířím zbraní. Ruka která jí svírá začne zničehonic padat dolů. Už se to...
Během posledních dvanácti hodin si moje mysl pomalu začínala uvědomovat, že léky přestávají účinkovat a že pokud rychle nespolknu svojí denní dávku, bude už pozdě.
Jakmile vysílání začalo dolehla na mě ta obrovská tíha situace které jsem byla součástí. Všechno vzrušení a adrenalin byl pryč. Jenom temnota a strach který mnou prostupoval pokaždé když jsem byla v jeho přítomnosti. Jako by to ani nebyl ten samý člověk kterého potkala na plese. Šílenost která tam předtím nebyla mu teď seděla na očích a při každékm pohledu musela sklopit zrak. Když procházel kolem, ani vzduch se nerozvířil. Jeho tělo vrhalo temný dlouhý stín a hlas který mu vycházel z úst prostupoval skrz uši do vaší hlavy kde se rozléhal a odrážel a trvalo dlouhou chvíli než odešel. V přítomnosti takového člověka nešlo zůstat v pořádku. Obzvlášť ne v Carolině situaci.
Odvedli mě do temné cely s mřížemi a bez oken. Páchlo to tam jako kanalizační stoka. Popravdě jsem si skoro jistá že to ta stoka byla. Všude bylo vlhko a čas od času bylo slyšet krysí ječení. Ale já, uzavřená ve svých děsivých myšlenkách jsem stále nemohla uvěřit tomu co se mi přihodilo. To co se stalo v té sprše jako by zůstávalo obalené v mlze. Jeho velké tělo drtilo to mé a já uposlechla jeho příkaz. Jak se to jen stalo. Ten netvor si zkrátka skutečně bere co chce a oběť se mu na jeho přání sama podvolí. Nedokážu to! Nemůžu zde být! Ten bázen mě zabije! Sednu si do rohu cely, přitáhnu kolena k sobě a snažím se ovládnout svůj třes. Nejde to. Zabije mě zabije mě, zabije mě, zabije mě... Ovládně mě a donutí mě se zabít! Oči mi zrudnou a začnou z nich padat slzy. Musím ovládnout svoje emoce! Nesmím ukázat slabost jinak mě zabije! Najednou, tiše jako temný predátor se vynoří ze stínu. Zírá na mě skrz černý závoj svých očních stínů. Vpaluje mi svou šílenost do hlavy. Sklopím zrak. ,,Kdo chce dosáhnout ke hvězdám, často klopítne o stéblo slámy." řekne posměšně a zlomí v ruce tenké dřívko. ,,Víš Carol nemysli si. Zjišťoval jsem si o tobě všechno. Vím moc dobře že se každou hodinou přibližuješ k psychickému rozkladu." řekne a ušklíbne se. Když to zaslechnu, prudce se na něj otočím. V očích zděšení. ,,Už se nemůžu dočkat co to s tebou udělá." olízne si ret a rozchechtá se. Zabije mě, zabije mě... Zní mi v hlavě můj vlastní hlas. Křečovitě sevřu hlavu do dlaní a snažím se ho umlčet. Najednou se ozve zavrzání. Vstoupil dovnitř cely. Zavřu oči a křečovitě se je snažím udržet zavřené. Jsem připravena na nejhorší. Jeho kroky se přibližují až ucítím slabí záchvěv ledového vzduchu. Srdce mi buší jako by chtělo vyskočit z hrudi. ,,Hej Carol." řekne a já otevřu oči. Stojí přikrčený přímo u mě a vypaluje mě pohledem. Hned ho sklopím aby mě nemohl ovládnout. Najednou mě silně uchopí za bradu a zvedne jí směrem k němu. Nutí mě se na něj dívat. Nedokážu se mu bránit. Hypnotizovaná jeho pohledem ale stále ještě při vědomí, cítím své vlastní horké slzy jak stékají dolů po tváři. Bez mrknutí oka sleduji jeho reakci. ,,Ale srdíčko..." řekne konejšivě. ,,Já nejsem ten kdo tady drží zbraň." usměje se a podá mi nůž který vyndá z náprsní kapsy. Já pomalu vztáhnu ruku a uchopím rukojeť. V tu chvíli zatáhne za nůž směrem k sobě a celé mé tělo se nakloní k němu. Jeho tvář je teď těsně u té mojí a on mi zašeptá zblízka do ucha. ,,Naše činy o nás vypovídají Carol. Musíme se naučit brát osud do vlastních rukou." jeho ledový dech se mi opře o kůži a mě opět vyskočí husí kůže. Pak nůž pustí a odtáhne se. Než vyjde z cely ještě jednou se otočí. Lehce se usměje a mrkne na mě. Pak setjně jak se objevil, znenadání zmizí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
