Four kings || Sherlock I.

Czech Crown Jewels

Z pohledu Salome

Sherlock naštvaně rozložil plánek Prahy a všichni jsme hledali Katedrálu sv. Víta. Po asi hodině luštění malých písmenek na papíru, jsem zabodla prst na šedý flek uprostřed a vítězoslavně jsem se rozeřvala: "Taky to jééé! Kluci? Mám takový pocit, nebo je to fakt, že jsme obklopeni fanynkami s mobilama z ruce?" sdělila jsem klukům s hrůzou v očích. Oba dva odtrhli oči od plánku a rozhlédli se kolem sebe. Stálo tam nejméně padesát dívek v sukních, rozpuštěné vlasy a s rudou rtěnkou. No přiznávám, my jsme také vypadali jako exoti - Sherlock měl sako, já triko s krátkým rukávem s potiskem I LOVE LONDON a John koženou bundu. No prostě jsme byli jako právník, student a motorkář. Dívali jsme se na sebe a přemýšleli, jak se z toho vykroutit. Sherlock se podíval nahoru, nad námi byl balkon. Všichni jsme se na sebe podívali a usmáli se.

"Tak až řeknu teď…“ zašeptal Sherlock a mrknul na nás. Holky pořád stáli, fotili nás a čekali, co uděláme, "TEĎ" zařval Sherlock a všichni při jsme naráz vyskočili na balkon. Sherlockovi se podařilo skočit na nohy, John málem slítnul zpátky a mě museli vytáhnout, držela jsem se jen za cihly. Na fanynky jsme jenom provokativně zamávali a vylezli po žebříku na střechu. Rozhlíželi jsme se po okolí a před námi se tyčily zbytky opevnění Pražského hradu a tři věže Katedrály sv. Víta. Sherlock se rozhlížel a poté se rozběhnul. Já pouze protočila oči a pohlédla na Johna. Rozběhli jsme se za ním. Připadala jsem si jako v akčním filmu. Jakmile to vypadalo, že blok končí, ale Sherlock si dokázal vždy poradit. Přeběhl na okraj, přeskočil zábradlí a dopadnul na kovové schody. S Johnem jsme udělali totéž, a kdyby mě Sherlock nechytil, přepadla bych dolů. Seběhli jsme na chodník a běželi do rozlehlých zahrad Pražského hradu. Doběhli jsme před katedrálu. Před námi se tyčily dvě obrovské věže, ve kterých zvonily zvony.

"Tak a jak se tam dostat. Platí se to a já kvůli Moriartymu nechci bankrotovat." sdělila jsem klukům a koukala na davy turistů, jejichž fronta končila bůhví kde.

"Neboje to vyřeším za vás." mrknul John a pomalu kráčel k postarší paní, která stála u vchodu, "Prohlídka." sdělil jí Johna a ukázal odznak.

"Aha, vy jdete asi za těmi pány, co jsou již uvnitř. Tak jděte." pustila nás dovnitř a současně se Sherlockem jsme řekli: "To bude policie."

Vešli jsme dovnitř, polovina hlavní lodi byla otevřená veřejnosti a v druhé části byla policie.

"Sherlock Holmes?" optal se jeden policista a Sherlock přikývnul, "Potřebujeme vás. Víme, že klenoty jsou někde v této části lodi, ale nevíme kde." Sherlock se jenom pousmál. Opřel se o lavici, zavřel oči a sepjal ruce pod bradou. Nechutně se u toho šklebil a poté se rozeřval: "Nemluvit, nehýbat, nedýchat!" opět se ponořil do svých myšlenek, poté prudce otevřel oči a došel ke mně.

"Salome, ty máš stejně dobrou dedukci jako já, ale z toho morfia mám výpadky myšlenek. Ponoř se do svého Paláce mysli a najdi tam, co má společného kočka, velikost bot číslo 8, prach a stopy jenom směrem ven." sdělil mi a podíval se mi do očí.

"Ale Sherlocku, já to nikdy nedělala…“ chtěla jsem pokračovat, ale Sherlock položil svůj ukazováček s prostředníčkem na moje spánkové kosti, "Tak to alespoň zkus." kývla jsem, zavřela oči a sepjala ruce pod bradou. Musela jsem se soustředit na případ. Všechno, jako by mě najednou vyrušovalo, už vám, proč Sherlock vždy dbal na naprosté ticho. V hlavě se mi honili obrazy z míst činů, nápisy, vzpomínky. "Pojď Salome, ty tu souvislost najdeš." šeptal na mě Sherlock a prsty mi více přimáčknul spánkové kosti. Myšlenky se najednou začali přemisťovat do sloupců a pomalu z toho začala vyplývat odpověď. Najednou jsem uviděla nápis. Otevřela jsem prudce oči a z úst mi vyšlo malé zašeptání: "Mám to." musela jsem se usmát.

"Nevím, jak to dělají. Bydlím se Sherlockem přes dva roky a pořád jsem na to nepřišel. Ona to zkusí moje sestra a umí to hned." stěžoval si John.

"Na to musíš mít mozek bratříčku." zavtipkovala jsem a pokynula rukou Johnovi a Sherlockovy, aby běželi za mnou. Skoro jsem vyrazila dveře do hlavní věže katedrály. Nahoru to bylo okolo 300 schodů.

"Víte, jak jsme našli na těch místech ty kočičí chlupy? A boty jedním směrem? Muselo to být někde vysoko. Kočky se pohybují vysoko a stůl byl obouchaný. Někdo ta vylezl po laně, vyšvihnul se tam, ale zpátky musel po svých. Je to milovník koček a profesionální horolezec." sdělila jsem klukům a běželi jsme nahoru. Všichni tři jsme čekali Moriartyho, ale to byl omyl. Místo něj tam bylo něco jiného.

Muhahaha, utnula jsem to v okamžiku napětí. Tak se na mne prosím nezlobte. Tak další kapitolka je tady. Doufám, že se líbila. Naše trojce konečně našla korunovační klenoty. A co si myslíte o tom konci? Co nebo kdo tam je? Budu ráda za komenty a votes. :)