Moje vina

Kapitola dvacátá první

(odteď budu psát vzkazy sem nahoru)

Omg co se to stalo? Vyšla nová kapitola a není pondělí! Well, to je, protože je dnes Štědrý den a já se rozhodla vám dát jako dárek k Vánocům tuto kapitolu. Sice není jinak vánoční, ale to nevadí. Bude to drama, takže se nezapomeňte vyjádřit v komentářích! 

Přeji vám krásné a klidné Vánoce

Týna

Po dlouhé době jsem se konečně cítila vyspaná – tedy pokud budeme ignorovat fakt, že se mi zdála noční můra o Stevovi. Komu by se nezdála, kdyby opět musel prožívat traumatické vzpomínky. Vzbudila jsem se se slzami na tvářích. Je smutné, jak už jsem si zvykla budit se zrovna takhle.

Mírně jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí. Ležela jsem na pohovce – z které jsem nakonec nespadla – v Tii pokoji, přikrytá dekou, kterou přese mě musela přehodit již zmíněná dívka. Pokoj už byl osvětlený sluncem, což muselo znamenat, že je minimálně něco po osmé. Pomalu jsem se posadila a snažila se ignorovat bolest hlavy, jež byla po minulé noci naprosto nevyhnutelná. Vždyť jsme vypily asi dvě flašky dohromady – takže každá jednu. Chtěla jsem vyhlédnout ven z okna, ale nespatřila jsem vůbec nic, protože bylo zasněžené.

Podívala jsem se na čas – půl dvanácté. Na snídani se tím pádem můžu vyprdnout. Opět jsem se sebou plácla na pohovku a vydechla. Tia se včera k mé výpovědi o noci s bouřkou vůbec nevyjádřila – ani jsem jí nenechala, aby se vyjádřila. Co si teď o mně asi myslí? Třeba, že to beru moc vážně. Že to moc dramatizuji...

„Dobré ráno," ozvalo se z postele a já uviděla rozcuchanou hlavu Tii.

„Dobré," zamumlala jsem a protřela si oči.

„Ty jsi vážně doteď spala?" Tia vypadala překvapeně.

„Jo, ty snad ne?" uchechtla jsem se. Zněla rozespale, stejně jako já měla ještě pořád trochu přivřené oči. Možná to bylo tím, jak sníh na okně skoro až svítil.

„Ne, po tom, co sem táta vlítnul určitě ne," posadila se a protírala si oči. Snažila jsem si vzpomenout kdy sem pan Masen musel zavítat.

„A to bylo kdy?" jestli to bylo včera večer tak bych si to kvůli své kocovině nemohla pamatovat.

„To si nemůžeš pamatovat, ještě jsi spala," protáhla si ruce, „Kdybys byla vzhůru dost možná, by tě odtud vztekem vyhodil," řekla a pokračovala, „Byl tu asi před hodinou. Zuřil, co maj znamenat ty střepy v tom koši a vybouchl ještě víc, když zjistil, že jsem tě tu nechala přespat. Po chvíli se ale uklidnil a odešel," vyprávěla.

„Řval hodně?" optala jsem se zneklidněně.

„Jo, nechápu, jak jsi při tom kraválu mohla spát," zasmála se a mě napadlo, jestli to nebylo kvůli té noční můře. Sny vás někdy pohltí víc než realita... „Teď je zase pryč, takže si můžeme v pohodě kravit,"

„Začala bych se snídaní – nebo spíš s obědem," odkryla jsem ze sebe deku a postavila se na ledovou zem. Že já si pitomec nevzala na sebe ponožky. Počkat, ale vždyť jsem je včera měla na sobě. Odkryla jsem deku z pohovky a ponožky našla nacpané ve spáru gauče pod polštářem. Jak se tam dostaly zůstane navždy záhadou.

„Taky mám hlad," Tia vylezla z postele, „Hele máš něco na odpoledne?" zeptala se.

„Ne, nemám,"

„Napadlo mě, že bychom mohly jít bruslit," navrhla.

„To zní jako dobrej plán," uznala jsem, „Akorát že neumim bruslit, takže nemám ani brusle," poznamenala jsem.