Dvojí tvář

Kapitola 46.

Nechápavě jsem se na Zhenga díval a doufal, že je tohle jen nepovedený vtip. Zoufale jsem se podíval na Fey a hledal v jejích očích vysvětlení. "Dojdu za doktorem." Řekla a zmizela ve dveřích. "Zhengu.." Otočil jsem hlavu zpět na kluka, který seděl v posteli a opovrženě mě probodával pohledem. "To jsem já, Hou Yi..." Slzy se mi nahrnuly do očí a pohled se mi kvůli nim rozmazal. "Asi si mě s někým pletete pane." Posunul se dál ode mě a oči mu těkaly nervózně po stěně. "Zhengu!" Zapištěl hlas a do pokoje vtrhla Duan. "Duan!" Zazubil se na ní a společně se objali. "Ahoj Hou Yi!" Pozdravila mě vzápětí a usmála se. "Počkej, ty ho znáš?" vyhrkl nechápavě a vykulil oči. Atmosféra v místnosti by se mohla dát krájet. "Vždyť je to Hou Yi. Nastoupil k nám na školu teď v září." Snažila se mu objasnit situaci. Aby toho nebylo málo, tak přišel doktor na popud matky. "Dobrý den Zhengu." Všichni jsme zmlkli a nechali muže dělat jeho práci. "Slyšel jsem, že si něco nepamatuješ. Můžeš mi prosím říct poslední věc, kterou si pamatuješ?" Přešel k jeho posteli a dal mu ruku na rameno. "Nebo jinak." Přerušil ho. "Víš, co je dneska za den?" Zeptal se. Zheng sklopil hlavu a zamyslel se. "Nepamatuji si." Odpověděl po chvilce a vydechl. "Víš, co je aspoň za roční období?" Položil další otázku a něco si zapsal do papírů. Ve tváři měl nečitelný výraz. "Samozřejmě. Podzim." Řekl, jakoby to byla samozřejmost. 

Doktor se na nás otočil se znepokojeným výrazem. Naznačil nám, abychom všichni vyšli z místnosti na chodbu. "Obávám se, že Zheng ztratil veškeré vzpomínky z posledních pár měsíců." Duan si dala ruce před pusu a vydechla.  "Vrátí se mu paměť, že?" Zeptal se naléhavě Liang. Doktor se jen smutně pousmál a podíval se do papírů. "Není to jisté. Hlavně mu dejte čas. Pokud bude vystaven nadměrnému stresu z toho, že si něco nepamatuje, tak se stav jen zhorší." Sdělil nám. Takže máme dělat jakoby se nic nestalo. Mám dělat, že ho neznám i když ho miluju. Zakroutil jsem hlavou, zvedl ruce ve znamení, že to vzdávám a  odešel od skupinky lidí. "Počkej!" Zakřičela za mnou matka a doběhla mě. Chytla mě za ruku a otočila tak, aby mi viděla do očí. Zrychleně jsem dýchal a pomalu se propadal víc a víc do depresí. Její ruka se dotkla mé tváře a její hebký dotyk mě trošku uklidnil. "To, že od něj utečeš mu vzpomínky nevrátí." Ruku mi přemístila na místo, kde se nacházelo mé srdce. "Vím, že ho máš rád. Víc než kamaráda-" ustoupil jsem o krok zpět a vykulil oči. "Já-" Fey mě přerušila letmým náznakem ruky a přívětivě se usmála. "Myslíš, že to na tobě nepoznám? Pořád jsem tvá matka Hou Yi." Pohled stočila na dveře, za kterými se nacházel Zheng. "Kdykoliv se jednalo o toho chlapce, tak jsi byl vždy smyslu zbavený." Její oči se dívaly do těch mých až mě zlomila. "Došli jste takhle daleko. Přeci to teď nevzdáš." Dořekla mi svůj monolog a přitáhla mě do objetí. Mým tělem se opět roznesl známý blažený pocit bezpečí jako jsem to míval v dětství a v poslední době od Zhenga.

Po několika minutách jsem se odtáhl a narovnal se. Musel jsem se schopit, když už ne kvůli sobě, tak kvůli němu. Fey se jen hřejivě usmála. Opodál jsem spatřil dva muže, kteří se mi zaryli do paměti. "Dobrý den pane Hou Yi. Slyšeli jsme, že se Zheng probral." Ozval se jako první ten, který rád do ostatních rýpal. Matka se zamračila. "Ano. Očividně vám tady ani myš neunikne." Odpověděla za mě znechuceným tónem. Detektiv se jen hrdě napřímil a pousmál. "An-" "V tom případě taky už musíte vědět, že si kluk nic nepamatuje." Přerušila ho rázným tónem až ho to zaskočilo. Po chvíli si odkašlal a nasadil opět svou lacinou masku. "Jak to myslíte?" Zeptal se nyní ten přívětivější z nich. Bylo na něm vidět, že není nikým zaujatý, spíše to chtěl všechno vyřešit co nejdříve. "Zheng má amnézii. Momentálně si pamatuje jen to, co se odehrálo před zářim. Můžete se jít přesvědčit sami." Pokrčila nevinně rameny a ušklíbla se. Detektivové zmlkli a váhali, co dělat dál. Nakonec se omluvili a odešli. "Nedají nám pokoj..." zakroutila hlavou a prohrábla si svoje vlasy. "Pojďme zpět dovnitř." Navrhla a vrátili jsme se zpět.

Trhalo mi srdce vidět, jak si Zheng skutečně nic nepamatuje. Přesněji řečeno nás. Na jednu stranu jsem rád, že zapomněl vše, co se špatného odehrálo a teď ho to netíží, na druhou mě neskutečně mrzí, že si nepamatuje nás jako pár. Co si to namlouvám, nikdy jsme oficiálně spolu nebyli. Zakroutil jsem hlavou a dál sledoval kluka, který vášnivě rozebíral drby s Duan. "Hej ty." Najednou na mě pohlédl a zavolal. "To tam budeš stát? Vystojíš ďůlek." Zažertoval. Na tváři mu hrál pobaveny úsměv a očividně mi chtěl trošku zvednout náladu. "Si aspoň sedni." Ukázal na židli vedle a já si sedl. Duan se na mě litostivě podívala a usmála se. "A co se vůbec stalo?" Zeptal se spíše do prostoru. Všiml jsem si, že jsme v místnosti byli jen my tři. "Měl si nehodu." Začal jsem a získal si tak opět jeho pozornost. "Srazilo tě auto. Jsem rád, že ti nic není." Odpověděl jsem mu a snažil se znít co nejméně frustrovaně. Lehce se to řekne ale hůře dělá. "Ah... proto tu doktor furt něco říkal o autonehodě." Hlesl a sáhl si na čelo. Jeho prsty přejely přes sněhově bílou gázu a chvilku ji zkoumaly.