When the kitten bites | Dramione ✓

iv.

Hermiona se probudila ještě před východem slunce. Neměla tušení, jak dlouho spala, ale neznámá vůně ji nepříjemně štípala v nose. Tohle určitě nebyla žádná z nebelvírských ložnic.

Pomalu se překulila na bok. Jednou rukou zlehka zatlačila do matrace, aby se nadzvedla, ale moc daleko se nedostala. Čísi ruka na jejím pase ji zničehonic stáhla zpět dozadu a vlastní dlaň jí vystřelila k ústům, aby nevyjekla. Jak to, že si toho nevšimla hned? Nebylo přece normální, aby ji někdo ve spánku objímal.

"Už mizíš, kotě?" Tak to je konec. Se zorničkami širokými jak kotlíky se vymanila z Dracova sevření a vyskočila na nohy. Byla by mu hned jednu natáhla, ale ostatní kluci ještě klidně oddychovali ve svých postelích a ztropit scénu jí nepřipadalo fér. Hlavně by si tím taky podkopla nohy, protože Zabini prostě neudržel jazyk za zuby. To je fakt to poslední, co potřebuju.

"To souhlasím," ozval se Draco znovu a Hermiona si uvědomila, že na něj musela celou dobu zmateně civět. Měl na sobě přesně to, v čem si ho ze včera pamatovala, jen mu několik prvních rozepnutých knoflíků odhalovalo klíční kosti a část hrudi. Rozcuchané vlasy mu padaly do očí a on si je ještě naschvál prohrábl rukou. Její tělo se mohlo zbláznit. "I když mi tvůj pohled lichotí, máš dvě možnosti - buď zalezeš zpátky do postele a necháš mě, abych ti vysvětlil, co jsem měl v plánu, a nebo ti dám čas se upravit a odejít. Jen u toho vzbudím Blaise, aby měl pak o čem vyprávět u snídaně."

"To bys-"

"Klidně udělal. Nedělej, že mě neznáš, Grangerová. Mohl jsem si vymyslet mnohem horší věci." V tom měl pravdu. Mohla mu být vděčná, že se ji nepokusil zaklít, když o sobě nevěděla. Totiž poslední, co si pamatovala, byly slzy. Neskutečné množství slz, že ji ještě teď bolely tváře. Co se v té koupelně sakra stalo? "Tak pojď sem už, nemám na tebe celej den."

A Hermiona ho beze slova poslechla. Opatrně se shýbla, přehodila přes sebe přikrývku a podívala se Dracovi do očí. Ruce si držela spojené pod bradou, jako by jí měl vyprávět nějakou děsivou historku, a na vteřinu zahlédla, že se jeho pohled změnil. Nedokázala sice pojmenovat, co v něm zahlédla, ale srdce se jí rozbušilo nanovo. "Tak to vyklop."

Do rtů se mu vloudil úsměv. Lehl si na záda a zadíval se na strop. Nic není zadarmo, Grangerová.

"To mě teď hodláš ignorovat?" Zvedla se Hermiona na loktech a podrážděně protočila očima. Taky neměla celý den na to vylehávat u Malfoye v posteli. "Možná bych to Blaisovo kecání i přežila-"

"Vrať se zpátky," sykl varovně a ona to s velikou nechutí udělala. "Seš nedočkavá malá holka, víš to? Co se mi na tobě vůbec líbí, hm?"

"Co prosím? Hraješ tady nebezpečnou hru." Začala si vzpomínat, co jí to včera v noci řekl. Vůbec se jí to nelíbilo.

"Nehraju si vůbec na nic, Grangerová. Snažím se ti něco říct a ty mě odmítáš poslouchat."

"To je snad samozřejmý, vždyť-"

"Mlč na chvíli, prosím!" Hermiona překročila neviditelnou hranici. Sledovala, jak si rukama zajel do vlasů a zatáhl za ně. Musel jí mít už plné zuby. Musel mít takovou chuť ji vyhodit. A přece se na ni znovu podíval, spodní ret rozkousaný do krve a zhluboka si povzdechl. "Vůbec to nechápeš. Jediný, co vidím, když se na tebe podívám, je to, jak bych tě mohl zlíbat, až bys mi brečela v náručí. To, jak znejistíš, když se tě dotknu, zapaluje se ti kůže a celá se chvěješ. Nemůžu se zbavit toho, jak jsi mě přišla seřvat za to mejdlo. Stačilo tak málo. Jedna blbá věta a ty ses mohla rozplynout." Znovu se odmlčel. "A to tvoje neustálý odporování. Vzdouváš se jak nepříčetný kotě a to mě dohání k šílenství. Nemáš ani tucha, co se mnou děláš, sakra."

Znělo to jako sen. Hermiona se na blonďáka dívala s otevřenou pusou a všechna ta kuráž, se kterou mu dokázala ještě před chvíli odporovat, byla tatam. Tohle nemohly být lži. Ne, když vypadal takhle. Poznala na něm, jak neskutečně se mu ulevilo, a nedokázala od něj odtrhnout oči. Byl tak krásný. Upřímný a zranitelný, kde se to v něm vzalo? Upřeně pozorovala, jak se mu zvedá hrudník hlubokými nádechy a něco se v ní pohnulo. Všechna ta slova, tak, jak mu splývala z úst, v ní zažehla nový oheň, tu touhu, kterou se snažila skrýt i sama před sebou, ale teď ji mohla konečně pustit ven. A tak to udělala.

Bez přemýšlení se k němu naklonila, prsty lehce obemkla jeho tváře a přitáhla k sobě jeho rty. Byly měkké a sladké, i když se mísily s tou trochou krve, a naprosto dokonale splývaly s těmi jejími. Ucítila na svém pase Dracovy ruce, jak si ji přitáhl blíž, a nechala uniknout tichý sten. "Zlíbej mě, až ti tu třeba omdlím, Draco. Jen už mě nikdy nepouštěj."

"Že tě to vůbec napadlo, kotě." A se svým typickým úšklebkem přitiskl Hermioniny rty zpátky na ty své.