Maybe I Love You

9. Johannesovy nápady

,,Tak my zatím sjedeme pro lyže, za chvilku jsme zpátky." Prohlásila jsem přitom, co Johannes vystupoval z auta.

,,Jasně, já budu hotovej taky hned." Dveře od auta zabouchl a mávl na nás, já už začala vyjíždět z parkoviště.

,,Ségra?" Ozval se ze zadního sedadla brácha.

,,Hm?" Podívala jsem se na něj skrz zrcátko.

,,Proč jste si s Johannesem včera dávali pusu?" Jakmile otázku dořekl, strnula jsem a tentokrát se pohlédnutí do zrcátka vyhýbala. Ještě pevněji jsem uchopila volant a zvažovala odpověď.

,,Bylo to nedorozumnění. Nějak jsme se... Zapomeň na to, jo? Nic se nestalo." Řekla jsem docela dost chladně.

,,Okay." Přikývl brácha a já si nepatrně oddechla a soustředila se na řízení.

Ještě ráno Johannes prohlásil, že je dnes perfektní počasí na běžky, takže dnešní plán byl jasný. Měl pravdu, svítilo slunce, občas se na obloze ukázal i nějaký ten mráček. A když člověk věděl, kam jet, tak byl i sníh.

Celkově to byla ale dneska velká honička, a to bylo teprve půl dvanácté. Ráno jsem si zarezervovala běžky, boty a hůlky, pro které jsme právě s bráchou jeli. Doma jsme si ještě dali všichni oběd, já a brácha se nasoukali do sportovního oblečení a pak jeli sem do Nového Města. V plánu je teď vyzvednout již zmíněné věci v půjčovně, poté nabrat zpátky Johannese a nakonec popojet kousíček za město, kde by se mělo údajně dát skvěle běžkovat.

Akci se jménem Půjčovna jsme zvládli bez problému. Johannese jsme do auta taky pustili a po dalších pěti minutách jsem už parkovala auto na cestě před nějakým lesem. Pravděpodobnost toho, že se zde mohlo parkovat byla asi taková, jako kdybych já závodila v biatlonu a hned v prvním závodě  ve Svěťáku vyhrála, ale auto jsem nechala tak na kraji, jak to jen šlo, projíždět se kolem něj dalo bez problému. Všichni jsme z něj vyskákali a já šla otevřít kufr.

,,Už u vás doma jsem ti říkal, že tohle potřebovat fakt nebudeš." Držela jsem v rukou svůj batoh, který teď uchopil i Johannes a trpělivě mě napomenul.

Doma mi říkal, že batoh vůbec nemám brát. Bylo v něm prý mnoho zbytečných krámů, které já ani brácha nebudeme potřebovat. Já byla ráda připravená a bez batohu jsem se cítila docela nesvá, tak jsem si ho procpala alespoň do auta.

,,Hm, a co kdyby třeba brácha měl žízeň?" Namítla jsem a nevšímala si toho, že brácha seděl vedle mě v kufru a přezouval si boty.

,,Prosím tě, napijete se teď a kdyžtak najdeme něco, kde se bude dát pití koupit. Vem si do kapsy jenom mobil, nějaký peníze a klíče. Zbytek nechej tady."

,,Nemám se s tebou hádat, že ne?" Povzdechla jsem si.

,,Ne, radím ti, abys to nedělala." Vítězně se usmál.

Batoh jsem v autě opravdu nechala a do kapes si vzala jen to, co mi poradil Johannes. Brácha mě ještě stihl ujistit, že už není malej a nepřítomnost mého batohu obsahujícího všechny důležité věci zvládne.

,,Ale je ti jasný, že já ani Dan nepojedeme ani tvým tréninkovým tempem?" Vlastně jsem spíš oznámila Johannesovi, když jsme konečně vyjeli.

,,Doufám, že se neurazíš, když ti řeknu, že to jsem ani neočekával." Zazubil se.

,,Johannesi, a jak rychle jezdíš na tréninku?" Vyzvídal Dan. On ho ještě naživo jezdit neviděl, když jsme zkoušeli biatlon, tak měl Nor dost práce s tím, aby nám pomáhal se zvedat ze země a na lyžování nejspíš nepomyslel.