Moje první rande ve městě na okraji zatracení

I. Ráno

Začnu tento příběh tak banálně, jak je to jen možné, ale snad mi to čtenář promine.

Vzbudil jsem se toho rána dříve než obvykle. Necítil jsem se odpočatě, ale nebylo divu - nespal jsem příliš dobře.

Byl jsem totiž dost nervózní. Ze stejného důvodu mně bušilo srdce a bolelo břicho. První skutečnost jsem se pokusil vyřešit tak, že jsem se soustředil na pomalé dýchání, které by mě mělo zklidnit, druhou zase tak, že jsem rychle vstal a ihned zamířil na toaletu.

Zatímco jsem tam seděl a vyprazdňoval se, ťukal jsem do displeje zprávu. Já vím, úplně vhodné místo to asi není, ale stejně si myslím, že spousta zpráv, které nám lidé napíšou, pochází ze záchodu. No, občas by tomu i ten jejich obsah poměrně odpovídal...

Ale to jsem odbočil. Důležité bylo, že nějakým řízením osudu se moje zpráva doručila a bylo na ní vzápětí reagováno, protože adresátka byla zrovna taky online - kdo ví, možná dělala to samé, co já. Přestože se občas z legrace říkalo, že holky přece nekakají...

Nervozita ze mě už spadla, dílem díky relaxačnímu dýchání, dílem proto, že jsem vylezl z postele a něco dělal. Nejprve údržba v koupelně, následně malá snídaně - bylo by trapné, kdyby mi kručelo v břiše - a pak už přemýšlení, co si asi vezmu na sebe. Ne že bych byl tak zženštilý, na dnešku mi ovšem velmi záleželo.

Už vás nebudu dále napínat, stejně vám všechno už dávno došlo. Měl jsem rande.

To je pro kluka důležitá událost už sama o sobě, v tomhle případě se ovšem jednalo o něco ještě podstatnějšího. O první rande s dívkou, kterou jsem platonicky miloval už od dětství, o níž jsem hodiny a hodiny snil jako o svojí životní partnerce, kterou jsem se s pocitem zmaru odvážil před týdnem konečně oslovit a která k mému úžasu s lehkým úsměvem řekla, že se se mnou ráda někdy sejde. Takže je vám taky jasné, že pokud to dnes zkazím, do nejdelší smrti si to budu vyčítat.

Se smíšenými pocity nadšení a svíravé nervozity jsem tedy otevřel dveře a vydal se do ulic města.

II. Kde prší z otevřené rány a krvácí žlutá světla

Toho jitra bylo Město plné drahokamových slz z oblohy otevřené jako hluboká řezná rána ostrým, přeostrým nožem. Již se bohové rozhodli, že nynější příděl nebeských diamantů prozatím postačí, a jako výsměch chudobě obyvatel Města vytrhli zpoza břichatých mraků usmolené slunce, aby prozářilo briliantové krůpěje šípy zářivých paprsků.

Být tak jedním z těchto bohů a shlížet na Město z výšky! Sledovat neustálé hemžení těch ubohých lidských mravenců! Kolik mají toho společného s tím nanicovatým hmyzem! Také jsou upracovaní, také se snaží do úmoru pro dobro celku, také proudí ulicemi Města jako obřím mraveništěm. A pokud některý z nich zemře, Město se tím trápit nebude, jeho slávy se osud jednotlivce dotknout vůbec nemůže.

Snad jediný rozdíl v tomto přirovnání spočívá ve faktu, že Město nemá žádnou mravenčí královnu, žádnou matku rodu, která by řídila životy celé té lidské záplavy. Je dokonce i možné, že mnozí z těchto zatracenců jsou zarytě přesvědčeni, že oni sami jsou pány svého osudu. A ti ostatní? Vzhlíží k jakési bohyni, již zvou Ekonomika, nebo snad k bohovi jménem Kapitalismus. Jenže těmto silám je konání lidské armády lhostejné.

A tak nejvíce z jejich soužení těží samotné Město. Sice je občas lidé poraní kopáním a bouráním budov či rovnou přestavbou celých bloků, sice je nikdy nenechají spát a v noci nahrazují sluneční výheň krvácením žlutých světel, ale celkově je Město s tímto soužitím spokojené. Proto si nechá ve zvláštní symbióze protékat ty nepatrné bytůstky jako blahodárnou mízu všemi svými tepnami.