Jen strach a sobectví

Kapitola 26 - Věž v bouři

Draco křečovitě svíral Ruku slávy, jejíž chvíle měla konečně nadejít. V kapse skrýval Peruánský zatmívací prášek, pomocí něhož plánovali nepozorovaně projít hradem. I když se mu zezačátku příčilo využít výrobek těch nechutných krvezrádců, byl utlučen argumenty, a v tu chvíli za to byl k smrti rád. Spolu s Avou spěchal do sedmého patra a neustále se ohlížel, zda je někdo nesleduje. Připadal si jako největší z paranoiků, když nadskakoval při každém zvuku, nakukoval za každý roh, v každém stínu potemnělých chodeb viděl hůlku namířenou na svou hruď. Nemohl si však pomoci, nervy měl vypjaté k prasknutí a jenom z představy, že by teď na někoho nežádoucího narazil, se hroutil jako domeček z karet.

To ostatně už od chvíle, kdy mu Rosmerta dala vědět, že Brumbál opustil Bradavice. Byla perfektní chvíle pro útok.

I kdyby nebyla, nic jiného jim nezbývalo. Bylo posledního června, jinou šanci splnit své úkoly už nedostanou. Vroucně doufal, že vše půjde podle jejich plánu. V teoretické rovině byl velmi jednoduchý – Smrtijedi měli obsadit Bradavice, než se Brumbál vrátí, a následně ho zajmout, aby ho mohl zabít. Ale v praxi se mohlo pokazit příliš mnoho. Oba věděli, že jejich plán je nanejvýš zoufalý.

Najednou se poblíž ozvaly něčí kroky. Draco s Avou na vteřinku ztuhli, vyměnili si zděšené pohledy. Adrenalin zapracoval. Popadl Avu za ruku, z místa vyrazil rychleji než nejnovější Nimbusy. Vůbec ho nezajímalo, kdo že to byl za rohem.

O pár chodeb dál se mu naštěstí začalo dýchat o něco málo volněji. Ava už ho následovala dobrovolně, tudíž konečně pustil její paži. V napjatém tichu pokračovali až před Komnatou nejvyšší potřeby, na jejíž dveře zůstali civět jako na pekelnou bránu.

„Už nemůžeme couvnout," zašeptala roztřeseně Ava, jako kdyby se jim snažila dodat odvahy. „Ne, když jsme takhle blízko."

„Já chci žít. Nikdo, a už vůbec ne ten stařec, mi nebude stát v cestě," pronesl napjatě Draco a rázně, než si to stihne rozmyslet, otevřel dveře Komnaty nejvyšší potřeby.

„Myslíš, že to bude fungovat?" vrhla po něm Ava nejistým pohledem, zatímco se proplétali skladištěm harampádí. Zbývala minuta do půl dvanácté, chvíle, kdy měli Smrtijedi projít do Bradavic. Otázkou však bylo, jestli se zpráva o Brumbálově odchodu dostala na Manor tak rychle, aby se Smrtijedi stihli na útok připravit.

Hodiny začaly obíjet půl. Draco i Ava napětím zadrželi dech, oba vysílali němé prosby ke komukoli, kdo by nad nimi mohl držet ochranou hůlku. V tu chvíli se mělo rozhodnout, jestli budou mít vůbec naději žít. Už začínali propadat zoufalství, když se ozvalo tichounké vrznutí a dveře rozplývavé skříně se pomalinku otevřely.

...

Smrtijedi spěšně procházeli hradem. Nebo spíš rychle klopýtali, jelikož Peruánský zatmívací prášek se ukázal být dvojsečnou zbraní. Longbottomovi, Weasleymu a jeho sestře sice unikli nepozorováni, ale i kolem nich samotných by v tu chvíli prošel nepovšimnut klidně horský troll. Pouze Draco držící před sebou Ruku slávy viděl na cestu, magický artefakt totiž poskytoval světlo výhradně svému majiteli. Už několikrát sám sebe v duchu pochválil, z trucu pořídit tuhle cetku byl jeden z jeho nejlepších nápadů.

Ava na něm visela jako klíště. Ruku mu svírala tak křečovitě, až to bolelo, ale neměl v plánu říct jí půl slova. Ještě by se mu v té tmě někde ztratila, a on měl hrůzu z toho, že by čemukoli, co přijde, měl čelit sám. Proto ji nechal, ať se pevně drží jeho paže, zatímco kráčel hradem směrem k Astronomické věži, její přítomnost ho dokonce nepatrně uklidňovala. Ostatní Smrtijedy však nechal bez sebemenších výčitek klopýtat tmou.