Agent T. - Pod rouškou strachu //LS// ✓

29.

,,Je to tady," vešla do tiché místnosti v policejní stanici drobná černovláska. Dostavila se na místo ihned, jakmile se k ní dostalo, že se Harry zase pohřešuje. Rozrušeně si pohrávala s pistolí u opasku a všem přítomným věnovala smutný pohled. Kromě ní tu byl samozřejmě Liam s Niallem, oba seděli bok po boku na prostorné pohovce. Mlčeli, stejně jako i Louis, který se usadil na obyčejné dřevěné židli, s tváří skrytou v dlaních a nepřítomnými, temnými myšlenkami, které mu poletovaly hlavou. Nevzhlédl a to ani když do místnosti vešla právě zmiňovaná Ruby po boku s pobledlou blondýnkou, která v náručí opatrně držela svojí prvorozenou dceru. Zayn doteď telefonoval s lidmi na jejich stanici, tvář zkřivenou nervy, které za poslední dny musel zakoušet.

Všichni, až na samotného Louise, vzhlédli a sledovali černovlasou Ruby, která rozklepanou Gigi chlácholivě hladila po zádech. Jejich výškový rozdíl byl poměrně vtipný, ale ani jeden z přítomných ho momentálně neměl chuť ani náladu nekomentovat.

,,Okamžitě musíme na stanici," odtáhla se Ruby konečně od Gigi a znovu všechny přítomné sjela pohledem. Všichni jí oční kontakt oplatili a Liam se Zaynem dokonce i přikývli, jen Louis stále bez sebemenšího pohybu skrýval tvář v dlaních a nijak nedal najevo, že Rubyina slova byť jen postřehl.

,,Pojedu svým autem, tam se vleze ale maximálně pět lidí-" začal Zayn, Ruby jej ale okamžitě přerušila.

,,Vem s sebou Gigi s klukama, já si s Tomlinsonem auto už obstarám," jemně kývla a od opasku si vytáhla druhou zbraň, která byla určená Louisovi.

,,Dobře. Sejdeme se tam," vstal Liam a před svým odchodem ještě Ruby objal a nepřítomného bruneta, schouleného na tvrdé židli poplácal po zádech.

,,Dávejte na sebe pozor, nedá se už ani bezpečně projet po silnici, všichni se snaží dostat z měst a utéci," odhrnula si černovláska s odfrknutím vlasy z tváře a následně pohled věnovala Louisovi. Hlasitě si povzdechla, přešla před něj a klekla si. Louis její počínání absolutně nepostřehl, teda až do doby co mu položila dlaň na koleno.

Brunet zmateně zvedl hlavu a narovnal se v zádech. Snažil se působit neutrálně a ledabyle, ale nestihl už prožívaný strach a bolest před zkoumavýma dívčinýma očima skrýt. Ona sice chápala, proč se tak trápil, ale nebyla mu schopná pomoci.

Oba osaměli.

,,Teď není čas na podobné ubíjení sebe sama, potřebují nás Tomlinsone," usmála se mírně a povzbudivě mu stiskla koleno. Louis se dívce vpil do očí a naprosto se zde ztratil. Hledal pochopení. Cítil se bezmocný. Ztracený. Cítil, jak se mu do ledově modrých očí tlačí slzy zoufalství a raději zrak odvrátil a snažil se je rozmrkat.

,,Já nevím, kde Harry s Kapitánem jsou, Rub. Hrozně se o ně bojím a-" zasekl se a hlasitě vydechl. Zatřepal hlavou, aby se zbavil myšlenek, které ho nutily představovat si nejhorší scénáře, které se mohly stát a postavil se na nohy.

,,Bože Louisi," povzdechla si dívka. Také se postavila a pevně jej objala kolem krku. Louis takové gesto rozhodně nečekal a už vůbec ne od Ruby, takže se zapotácel a málem se přerazil o židli za ním. Za normálních okolností by ji pravděpodobně odstrčil, protože objímat se s ní... jakoby měl očekávat, kdy mu do vlasů vplete žvýkačku nebo na záda přilepí papír s nějakým nepěkným vzkazem, kterého by si všimnul až doma, kde by se převlékal. Ale dnes, právě v tuto chvíli, tohle potřeboval. Přesto, že se oba dennodenně uráželi a dělali si navzájem naschvály jakéhokoliv stupně, takhle dívka pro něj ve skutečnosti znamenala moc.
,,Hlavně nebul, neumím utěšovat," dodala Ruby jemně a Louis se pro sebe chtě nechtě musel uchechtnout, tvář více zabořuje do jejího ramene.