Jen strach a sobectví

Kapitola 49 - Tohle jsme si nezasloužili

„Taky si připadáš, jako kdybys měl na čele namalovaný terč?" zamumlala tiše Ava. „Člověk jenom čeká, odkud to přiletí tentokrát."

Draco kráčející po jejím boku nepatrně přikývl: „Idioti. Všichni jsou to idioti, i s tou jejich idiotskou Brumbálovou armádou. Vůbec nechápu, jak přišli..."

Primus se na moment odmlčel, protože zpoza rohu se vynořil Creevey. Dobitý Nebelvír v potrhaném hábitu vypadal, že nemá daleko ke zhroucení, ale nevydal jedinou hlásku, ani jediné zaskuhrání, přestože bylo nad slunce jasnější, že svůj školní trest strávil pod Cruciatem.

Nové nařízení se blonďatým sourozencům nijak zvlášť nelíbilo. Carrowovi si prosadili, že když tedy odmítají zkoušet nepromíjené na prvňácích, budou je zkoušet na těch, kteří si vysloužili školní trest. A vzhledem k tomu, že tresty se nyní rozdávaly i za prostou existenci, o oběti opravdu nebyla nouze. Jenomže se mohlo velmi lehce stát, že se mezi těmi, kteří musí snést nepromíjenou, ocitnou i oni dva. Nenávist čišící ze sourozenců Carrowových byla čirá jako Veritasérum.

Ava s Dracem věnovali zbídačenému Creeveymu jen jediný opovržlivý pohled. Za jiných okolností by ho za ten nenávistný škleb a polohlasnou poznámku na jejich účet prokleli na místě, ale v tu chvíli je tlačil čas. Snape si je zavolal do ředitelny, a oni nechtěli meškat.

Sotva se Draco ujistil, že jsou v chodbě opět sami, vrátil se k tématu: „Vůbec nechápu, jak přišli na to, že by tady snad něco zmohli. Odboj? To jako vážně? Když se tu potuluje tolik Smrtijedů, a další tady můžou být do pár minut? A ty jejich pokusy! Merline, člověk by čekal, že aspoň jeden z Nebelvírů bude mít dost rozumu na to, aby jim došlo, jak moc dementní nápad to je. Jsou vážně pitomější, než jsem si myslel. Mimochodem, co je vlastně s Finniganem? Mám se o to postarat?"

„V pořádku. O Finnigana už se postaral Theo."

„Vážně?" pozvedl Draco jedno obočí. „Nečekal bych, že zrovna Nott si bude chtít... No, vždyť víš. Ušpinit ruce."

Ava pouze neurčitě trhla rameny.

„A ty jsi v pořádku, jo?" pokračoval obezřetně primus.

„Ano, vždyť víš, že mě Blaise dovlekl na ošetřovnu."

„To jo, ale u takových kleteb člověk nikdy neví..." zamumlal rozpačitě Draco. „V každém případě, nemáš tušení, co že to vlastně Nott plánuje?"

„Ani nejmenší. Jsem si sice poměrně jistá, že Finnigan dneska nedodýchá, ale taky bych vsadila hůlku, že si to bude přát. Takhle naštvaného jsem Thea ještě neviděla."

„Já právě taky ne. A docela mě to děsí," zamumlal spíš pro sebe než pro Avu. Notta však pro tu chvíli odsunul stranou, jelikož se dostali až k chrliči, jež ukrýval vchod do ředitelny. Draco vytáhl hůlku a klepl na kamennou sochu: „Famare Draco Malfoy."

Zatímco čekali, až ředitel vezme jejich přítomnost na vědomí, klouzal pohledem po starodávném chrliči. Jedna věc mu totiž už nějakou dobu vrtala hlavou. Bradavice vždycky žily vlastním životem, jako kdyby hrad uměl přemýšlet sám za sebe. Za ředitele nepřijal nikoho, kdo toho postu nebyl hoden, a takového člověka do ředitelny jednoduše nevpustil. Vždyť Umbridgeová se tam marně snažila dostat tak dlouho, až si nakonec udělala ředitelnu z toho růžového pekla, kterému říkala kabinet. Ale Severus? Pokud mu bylo známo, lektvarista žádný takový problém neměl. V tu chvíli však nebyla vhodná chvíle hloubat nad rozmary bradavického hradu, jelikož chrlič konečně ustoupil na stranu, takže Draco vyrazil do schodů.

„Dobrý večer," pozdravili svorně oba sourozenci. Mermomocí se snažili netěkat pohledem k obrovské hromadě poštovních obálek, která zabírala snad polovinu ředitelny.