22

Livi se po celý svůj děcký život nepodíval na slunce. Až v dospělosti. Když mu bylo 22 let. Vždy viděl krásné květiny jen v knihách. Ale to mu nestačilo. Chtěl je vidět doopravdy a taky se mu to konečně splnilo. Strach v něm ale zůstal navěky. A nikdy neodejde. Livi se narodil ženě a muži, kteří cestovali časem. V daleké budoucnosti se dá cestovat mezi jinými stoletími a Livi se narodil právě v této budoucnosti. Nebo ne? Livi se narodil v jiném století než původně měl. Měl se narodit v daleké budoucnosti, ale jeho matka ho byla nucena porodit v století, které je pro nás také sice budoucnost, ale ne tak vzdálená. Chlapec se tedy narodil v době, kdy nežil zatím ani jeho pra pra babička. A klidně ještě dříve. Na světě se z ničeho nic prostě oběvil. Matka i otec zmizeli a on si dodnes vybavuje ten děs. Seděl v trávě a nikdo nikde. Najednou mu bylo 13, najednou 11 a pak zase 13. Rostl a zmensova se a při tom ho doprovázela obrovská bolest. Pak se to všechno zastavilo. A jemu bylo 9. Zvedl se z trávy a rozhlížel se kolem. Nic tam nebylo. Jen pole a tráva. Měl neskutečný hlad. Najednou, ho někdo ze zadu uchopil a do krku mu vpíchnul injekci. Livi se probudil ve tmě, jen malá svíčka mu svítila. Jedinné světýlko. Zvedl jej a chopil do svích rukou. Vydal se hodbou která vedla rovně a rovně. Došel do perfektně vybavenného domu bez dveří. Sfouknu svíčku, protože tady už byla světla. Hladem sotva chodil a tak se rozhodl najít cokoliv k jídu. Otevřel všechno co se dalo a tak našel cereálie. Okamžitě je do sebe narval až se málem udusil ale díky bohu mu to zahnalo hlad. Napil se vody z kohoutku a začal se rozhlížet. Televize, kuchyně, gauč, knihovna. Ale nikde žádný východ. Všiml si že na gauči leží vzkaz. Bylo a něm napsané, že všecho tohle je jeho, ale aby nikomu neublížil, nemá se pokoušet najít cestu ven. Livi si lehnul na gauč a nechápal co se děje. Chtěl vědět důvod. A čím by mohl ublížit.
Já že bych někomu ublížil? Čím, jak a proč? Vždyď ani nevím co se stalo, co se děje a kdo vlastně jsem... Jak bych mohl vůbec něco udělat když sotva vím že něco umím? Co umím? Já nechci!
Usnul. Nekolik let se jenom díval do prázdna, četl knihy a pak,... Zjistil co umí. Uviděl to.
To je nádhera. krásná barva! Coje to uvnitř? Jdu to zjistit!
Najednou mu něco položilo ruku na rameno.
"Ne Livi. Tam nesmíš. Budeš moct až přijde čas. Teď se to naučíš ovládat a až to budeš umět pustíme tě ven." řekl muž který se na chlapce usmíval zoufalím výrazem.
"Kdo jste?" "Nekdo kdo tě musí chránit. "Tvůj otec Livi. Omlouvám se že jsem tě tak dlouho nechal samotného.  Moc mě to mrzí. Maminka je v pořádku, ano?  Jen se to teď nauč ovládat a zase můžeš žít život, jako normální kluk. "
Livi zíral. Tolik otázek. Nakonec se sesypal. Rozbrečel se i když sám netuší proč. Po dlouhých letech učení se a zkoušení své moci se konečně podíval na pár hodil ven. Za účelem zkoušky jeho moci na terénu. Viděl krásné motýlky. Nechtěl už nikdy zpátky. A když se svou sílu konečně naučil ovládat, vrátil se do normálního života. Ale bolest která ho neustále provází, už nikdy neodezní. Pořád ho vevnitř jeho síla rozežírá a on to jen tak tak zvládá regenerovat. Ale do časové trhliny, která byla ta krásná věc kterou Livi vytvořil, se nikdy ze strachu nepodíval. Livi žije navěky. Kvůli jeho síle je mu navždy 22 a on tak je navždycky sám.