Řekni Mi Že Mě Miluješ

-8-

Je tady část dne, kterou mám opravdu ráda. A to konec školy. S Evelyn jsme vyšli z velké budovy která mě děsí ve snech. Byla jsem ráda, že druhý den v týdnu konečně končí a já svobodně můžu jít domů, ale moje nohy se najednou zastavila. Evelyn na mě mluvila, ale já úplně vypla. Před sebou jsem viděla něco, co mi vyrazilo dech. Dylan se vášnivě líbal s Rachel. Jenom jsem na ně koukala. Do očí se mi ihned nahrnuly slzy. Proč? Proč je mi to tak líto? Já sama si ho odstranila ze života. Já, jsem ta, která na něj řvala. Proč tu teď stojím a brečím?

" Brynn sakra pojď už!" Zatáhla mě za ruku a táhla jak pytel brambor. Nechala jsem se, věděla jsem že je to pro mě lepší. Slzy mi proudily z očí a tekly po tvářích. Bulela jsem jak malé dítě. Červené nateklé oči mi moc nepřidávali na sebevědomí. Ještě k tomu když mě velká většina lidí i viděla.

Došli jsme mě domů. Zastavila jsem se před dveřmi a otočila se na mého strážného anděla.

" Fakt nemám být u tebe? Mohla bych tady i spát" řekla ustaraně Evelyn.
" Dobrý, já to zvládnu" řekla jsem a lehce se pousmála. Ale obě jsme věděli, že to nezvládnu.

" Dobře no, ale zítra ráno tady budu stát" udělala krok ke mě a objala mě.

" Dobře" řekla jsem a už myslela jen na svojí postel.

" Měj se, zlato" řekla a otočila se ke mě zády. Já ji jen zamávala a vešla do domu. Naštěstí nikdo v kuchyni nebyl a tím jsem se vyhla otázkám. Odběhla jsem do pokoje a tam se ihned zamkla. Odhodila jsem batoh bůhví kam a zahrabala se do peřiny. Zavřela jsem své ubrečené oči a začala se topit ve všem, co se teď odehrálo.

------

"Zlatíčko! Otevři ty dveře, mám pro tebe čaj!" Stála za dveřmi mamka a snažila se dostat dovnitř. Ležím už tady dobrých 24 hodin. Nešla jsem ani do školy, a to je už co říct.
Stále jsem se z toho nedostala. Stále se mi před očima přehrává, jak se Dylan vášnivě vykusuje s Rachel. Stále přemýšlím nad tím, jestli si za to můžu sama nebo je Dylan opravdu takovej blbeček. Stále jsem to nezjistila.

Vím, že to mamka myslí dobře a proto jsem vstala. Všechny kosti v mém těle zakřupaly. Odemkla jsem dveře. Stála tam mamka s tácem. Usmívala se a tác mi podala.

" Děkuju" pípla jsem.

" Není zač. Nechceš jít ven?" Dala mi ruku na rameno. Má pravdu. Měla bych se sebou něco dělat.

Jen jsem kývla hlavou a tác odložila na stůl. V pokoji jsem si roztáhla závěsy. Silné světlo slunce mě natolik překvapilo, že jsem pak ještě pár minut neviděla. V pokoji jsem začla uklízet. Posmrkané kapesníky jsem vyhodila, špinavé nádobí jsem odnesla do kuchyně a rovnou je naskládala do myčky. Odběhla jsem zase do pokoje a udělala vše, co bylo potřeba.

Je to hotové. Navíc jsem se převlékla do sportovního že si půjdu zaběhat do lesa. Dlouho jsem běhat nebyla, a mohla bych zase začít. Vzala jsem si telefon, kde jsem měla spoustu zmeškaných hovorů a ještě více nepřečtených zpráv. Toho jsem si teď ale nevšímala a zapojila do něj sluchátka.

Vyšla jsem z domu a dala se do pohybu. Čerstvý vzduch, který se ke mě v poslední době moc nedostával, si mi pohrával s vlasy. Byl to krásný pocit.

Dostala jsem se na menší lesní cestičku, která vede k potoku. Protože jsem už za sebou měla dobrých pár kilometrů, musela jsem si na chvíli sednout. Odpočinek mi dopřával menší pařez, který tu byl. Seděla jsem ale písničky mi stále hrály. Divila jsem se, že tu nikdo nebyl. Sice už bylo odpoledne, možná tak půl šesté, ale na běhání není nikdy pozdě.

Už uběhlo pár minut. Možná víc. Stratila jsem pojem o čase. Chtěla jsem se zvednout, ale slyšela jsem před sebou nějaký zvuk. Můj strach je na úrovni malého dítěte, proto jsem zůstala sedět v úplné tichosti. Opět ten zvuk. Ale tentokrát o něco blíž. Teď jsem byla vyděšená na smrt. Seděla jsem a doufala, že to odejde.

Zavřela jsem oči a nechtěla je otevřít. Ale žádný zvuk jsem dlouho neslyšela. Proto jsem je pomalu, opravdu pomalu otevřela. Přede mnou nic nebo nikdo nebyl. Otočila jsem se a tam někdo stál. Leknutím jsem naskočila.

" Co tady děláš?" Vykřikla jsem na kluka, kterého si matně pamatuju. Je to ten, kterého jsem ve škole srazila.

" Myslel jsem že brečíš" řekl na svojí obranu.

" Ne, nebrečela jsem. A i kdyby, nemusíš se zajímat" wow, to jsem řekla? Brynn Simmonsová jede!

" Tak sorry no" sedl si vedle mě na zem. To jsem nečekala. Nervózně jsem mlčela.

" To jseš ty, jak jsi mě srazila?" Řekl z ničeho nic. Potichu jsem se zasmála tomu, že to zjistil až teď.

" Ano, to jsem já" řekla jsem a ironicky mu podala ruku. Ten ji ale přijmul a lehce zmáčkl.

" Josh" řekl a usmál se. Až tím to úsměvem jsem zjistila, že je i docela pěkný. Brynn! Právě teď jsi se dostala z rozchodu! No, takového polovičního.

" Brynn" řekla jsem po chvíli rozmýšlení. Pustili jsme se a opět nastalo ticho.

" Chodíš běhat?" Zeptal se a ukázal na moje sportovní oblečení.

" Občas jo" tím 'občas' jsem myslela skoro nikdy, ale to nemusí vědět.

" Taky chodím běhat, obzvlášť sem" podívala jsem se na něj. Ani jsem si nevšimla, že měl na sobě sportovní oblečení. Opravdu si někdy nevšímám tak docela zjevných věcích.

" No tak já už půjdu" vstala jsem a naznačila směr, kam pobřežím.

" Tak se snad ještě někdy uvidíme" také vstal a podíval se na mě. Vedle mě vypadal, že měl tak nejméně dva metry.

" Třeba do tebe zase vrazím?" Řekla jsem první věc co mě napadla. Achjo, to znělo divně.

" Možná" řekl a pak se už jen otočil a začal běžet opačným směrem. Jeho záda se pomalu oddalovali. Oddychla jsem a také se rozeběhla domů.

------

Ahojky čtenáři! Vítám vás už u 8 kapitoly! Chci jen poděkovat, za vaše ohlasy i když jich není tolik:) takže snad se mnou zůstanete až do konce a uvidíme se u další kapitoly!

ps: omlouvám se za gram. chyby

Vase helca!