Vlní se světem. Bez rozumu, bez víry. Jako když říká se dětem: „Ty máš teda manýry." Nechce se mu smát, nechce se mu plakat. Hluboko uvnitř uzavřel svůj žal. Utopil jej, že sám jej nemůže nahmatat.
Začalo se mu po žalu stýskat. Žal je kamarád. Nevděčný, otřískaný, ale kamarád. Jediný. Nejlepší. Když ho utopí, kdo mu zbude?
Přál si něco cítit. Bál se něco cítit. Proč by měl chtít? Proč by neměl chtít? Protože jen tehdy skutečně žije. Protože jen tehdy to opravdu bolí.
Přála si touhu. Přála si porozumění. Podporu. Přála si Jeho. Svého osobního prince. Byl by pro ni vždy a všude. Věděl by, co dělat. Pokaždé by našel řešení.
Čekala. Váhala. Je to ten pravý? Není. Ten příští bude lepší. Ale pořád to nestačí.
Přetékala citem. Komu ho dát? Co když nikdo nemá zájem?
Přáli si sebe navzájem. Přáli si jeden druhého. Stáli proti sobě a čekali na první krok. Doufali. Přáli si. Toužili. Báli se. Váhali.
Příliš dlouho.
Doufal v příval citů. Přál si něco prožít. Toužil věřit, že ještě nevyhasl. Že by ho ona mohla zažehnout. Bál se, že shoří v plamenech. Váhal.
Doufala v úlevné odlehčení. Přála si dávat, rozdat se, odevzdat se mu celá. Toužila věřit, že může být ten pravý. Bála se, že jím nebude. Bála se, že jím bude. Bála se, že když se mu odevzdá, už z ní nic nezbude. Váhala.
Děsila se dávat, děsil se brát. Děsila se prázdnoty, děsil se naplnění. Děsila se zářit, děsil se vstřebávat. Děsila se tmy, děsil se světla.
Děsili se.
Děsila se svítit. Děsil se pohasnout. A tak stáli ve tmě.
Osvícení.
