Řekni Mi Že Mě Miluješ

-9-

Je pátek poslední hodina. Díky bohu za to. Jenže je matika, a já mám sto chutí praštit učitelku židlí do hlavy. A protože už to moje hlava opravdu nezvládá, zvedla jsem ruku.
" Ano Simmonsová?" Řekla nechutně. Taky bych jí řekla něco nechutně, ale znáte mě.

" Můžu prosím na záchod?" Řekla jsem a postavila se.
" Musíš chodit na záchod zrovna v mé, hodně?" Řekla a udělala krok ke mě. Teď jsem ten její puch cítila ještě silněji.

" To nevím" řekla jsem. Byla jsem nervózní. Celá třída na mě koukala.

" Běž, ale to je naposled!" Vztyčila její prst a tím na mě taky ukázala. V tichosti jsem odešla ze třídy a zavřela za sebou dveře. Ocitla jsem se na úplně prázdné chodbě. Miluju ten pocit. Ale kdo by ne, že ano?

Pomalým krokem jsem se vydala k záchodům, které byly na konci této chodby. Pomalejším krokem jsem snad v životě nešla.
Po pár minutách jsem došla na to oné místo a vplula dovnitř. Vykonala potřebu a šla si umýt ruce. Při tom se v zrcadle lehce upravila.

Nedávala jsem pozor na okolí, a proto když jsem odvrátila pohled od sebe v zrcadle, ve dveřích někdo stál. A toho někoho jsem moc dobře a rychle poznala.

Přede mnou teď stál Dylan. Moje nohy se v ten okamžik zastavily. Nechtěla jsem jít dál, protože jsem věděla že budu muset jít přes něj.

Oba jsme na sebe jen koukali. Já ale nervózně. Chtěla jsem se vypařit. Nechtěla jsem se dát do konverzace s ním. Jenže on to určitě udělat chtěl. A taky na nic nečekal.

" Brynn, já nevím kde začít" řekl větu, kterou jsem od něj opravdu nečekala. On, ten egoistickej kluk neví jak začít mluvit s holkou?

" Neříkej nic. Já se teď vrátím zpátky do třídy a zase navážeme tam, kde to do teď bylo" řekla jsem odhodlaně a chtěla vyjít ven. Jenže on my zatarasil cestu svým vypracovaným tělem, který jsem už několikrát viděla na svoje oči. Sen každé holky tady na škole. A byl to i můj sen? Stále je?

" Prosím, nech si to vysvětlit! Odpovím ti úplně na vše. Jen nechci dělat, že se nesnášíme. Oba totiž víme, že to tak ani není." Řekl a podíval se na mě. V očích jsem mu zahlédla jen zaufalost. Proč se teď tolik zajímá, když ještě předevčírem si to evidentně užíval s úplně jinou holkou? Já jeho myšlení opravdu nikdy nepochopím.

" Jednu otázku bych měla. Předevčírem, před školou. Asi ti tolik nechybím, když si to užíváš s Rachel" teď jsem byla opravdu naštvaná. Ale naštvanost ve vteřině vyměnil smutek. Když se mi před očima opět odehrála ta situace, chtělo se mi brečet.

" Neužívám si to. Ona je neslavnější holka na škole, já zase kluk. My dva by jsme měli tvořit dokonalý pár. A když jsme spolu tu dobu nebyly, škola ale i moje rodina mě za to ukamenovala. Musím s ní být, chápeš? I když nechci" zvýšil na mě hlas. Jen jsem stála a koukala na něj, jak na mě řve. Skoro jsem se ho bála. V každé vteřině mi může dát pěstí. Co já vím. Proto jsem radši udělala krok do zadu. On to ale zaznamenal.

" Promiň, já, nechtěl jsem na tebe řvát" Omlouval se. Já jsem jen kývla a už chtěla jít.

" Dořešíme to jindy? Napíšu ti" řekl a odešel. Stála jsem jako tvrdé Y a nevěděla, jestli mám za ním běžet nebo se v klidu vrátit do třídy. To druhé vyhrálo, protože už teď bude učitelka naštvaná. Proto jsem odcupitala na chodbu, kde porozhlédla zda někde ještě není Dylan. Vzduch byl čistý a proto jsem se potichu vydala do třídy. Tam otevřela dveře a všechny pohledy padli na mě. Jak jinak samozřejmě. Jako duch jsem došla k mé lavici, a ihned za ní zasedla.

" Simmonsová? Co jste tam dělala tak dlouho?" Vykřikla na mě najednou učitelka. Jenže já jakoby zapomněla Jak mluvit. Vlastně jsem spíše nevěděla co říct.
" Vykonávala potřebu, paní učitelko" řekla jsem něco, co by mi snad uvěřit mohla. A jestli ne, jinou výmluvu už nemám.

" Čtvrt hodiny? Simmonsová nedělejte ze mě vola!" Opět na mě vztyčila svůj prst. Sakra, co teď? Když mi nevěří tohle, co mám říct? Modlila jsem se za jakoukoliv pomoc. A moje prosby byly vyslyšeny. Zazvonilo a všichni se začali zvedat. To mi umožnilo popadnout věci a s davem vyjít ze třídy. Tento plán jsem také provedla a vyšel mi. Dostala jsem se ke skříňkám, bez toho aniž by mě viděla učitelka. Tam jsem nechala učení a vzala si bundu. Vyšla jsem před školu, kde na lavičce seděla Evelyn s Bradem. Toho jsem vlastně dost dlouho neviděla.

" Čauky" pozdravila jsem je když jsem k nim došla. Posadila jsem se vedle Evelyn, která ale měla plnou hlavu kluka, který seděl vedle ní. Když od něj konečně odvrátila pohled, podívala se na mě.
" Mám nápad, co kdyby jsme si dneska udělaly holčičí večer? " Usmála se na mě. Ani jsem nepřemýšlela nad odpovědí, bylo to něco, co jsem po tom všem teď opravdu potřebovala.

" Bez kluků" dodala šeptem. Asi protože vedle nás i jeden seděl.
" To by šlo" řekla jsem a taky se usmála. Samozřejmě, chtěla jsem aby jsme tento náš večer měli. Už hrozně dlouho jsme ho neměli a v poslední době se i málo vidíme. Ale co když mi napíše Dylan? Co když se bude chtít sejít? Já nebudu moct.

Nechala jsem to plavat a doufala v to, že se to vyřeší nějak samo.

" Tak v sedm u mě" řekla jsem Evelyn jen pro připomenutí.
" Jasnačka" řekla a vydala se domů. Já jsem se také vydala domů, teda spíše se jen otočila a vešla do dveří. Vyzula jsem si boty a došla do pokoje. Tam se jako každý den převlékla do pohodlného a vrhla se na učení. Ano, i když je pátek.

------

Ahojky! Tato kapitola je opravdu kratší, ale chci to tady rozdělit, aby jsem v tom měla nějaký ten řád;) takže kdyžtak mi můžete napsat, jestli vám spíše vyhovují delší kapitolky nebo kratší:))

ps: omlouvám se za gram. chyby

Vase helca!