Maybe I Love You

15. Dobrý tým

,,Máš poslední možnost to vzdát," oznámila jsem Johannesovi. ,,Jdeme na trať, kde budeš v tomto počasí jenom stát."

,,Vzdávat to nebudu, pojď prosím tě," uchechtl se a hlavou kývl k cestě, po které jsme se hodlali vydat.

,,Jak myslíš."

Vypadali jsme asi zajímavě. Oba jsme byli zabaleni v oblečení, jak nejvíc to šlo. Já měla na sobě vestu fotografa a na každém boku mi visel jeden fotoaparát. Sněžilo docela hustě a nějakou dobu trvalo, než jsme se dostali k mezičasu, u kterého jsem teď chtěla fotit. Pořád jsem si stála zatím, že kromě podporování norských biatlonistek se bude Johannes nudit, ale byla to jeho volba.

Závod začal, holky jely dnes, stejně jako kluci včera, sprinty. Počasí bylo protivné a mně kolovaly v hlavě myšlenky, jak bych už byla nejradši od Oberhofu pěkně daleko. Ono to v té televizi nevypadá zrovna nejlíp, ale v reálu je toto místo mnohem horší. Ještě k tomu od nás startovala jako první Lucka s číslem dvacet osm, tudíž jsem si chvilku počkala. Kdybych focení tak moc nemilovala, nejspíš bych toho nechala.

,,Tak co, bavíš se?" zeptala jsem se Johannese.

,,Není to nejhorší," zazubil se. ,,Za to ty vypadáš naprosto nadšeně."

,,Koukni se na tohle. To jsem je mohla rovnou dát pod sprchu, vyšlo by to na stejno," ukázala jsem mu foťáky.

,,Určitě z toho vyjdou ale zase nádherný fotky."

,,Díky." Při té pochvale jsem se začala červenat.

Zachránila mě ale Jess jedoucí právě kousek od nás. Přiložila jsem si foťák k obličeji a začala na ni zaostřovat.

Fotila jsem jednu biatlonistku za druhou, na něco jiného ani nebyl čas. Jen v jednu chvíli jsem si všimla, jak Johannes kouká kamsi do dálky a takhle ho zvěčnila. Byla to fotka, na kterou jsem se těšila, až uvidím na obrazovce počítače.

Velká nevýhoda toho být zde na trati a fotit byla, že jsem nevěděla, jak si holky stojí v cíli. V hlavě jsem si udělala poznámku, že si budu muset pořídit vysílačku. Závod už dojely Lucka i Jess a já netušila ani jak zastřílely. Kdybych byla někde poblíž trenérů, tak by nebyl zas tak velký problém tohle zjistit, takhle jsem jen zaúkolovala Johannese, ať občas i kromě závodnic z jeho týmu podpoří ty z mého. Já to totiž absolutně nestíhala. On tedy hulákal, já cvakala foťákem. Docela sladěné kombo.

,,Jess?!" křikl na mě Johannes.

Zrovna jsem se zvedla z podřepu, ve kterém jsem fotila několik za sebou jedoucích holek a musela se pousmát, tušila jsem, že tahle fotka bude také stát za to. Podívala jsem se na něj a uviděla, jak stojí kousek ode mě s mobilem v ruce. No to mě mohlo napadnout, on si mě fotil! O tom, že jsem na té fotce musela vypadat příšrně ani nemluvím. Milovala jsem focení, ne to, když mě někdo fotil.

,,Hej!" Místo odpovědi se na mě jen usmál.

,,Víš co? Trošku se někam posuneme," zavelela jsem.

Rozešli jsme se směrem blíž ke střelnici a po cestě nejednou málem uklouzli na sněhu. Já jsem si už zkušeně vždy chránila hlavně foťáky, čemuž se Johannes bez přestávky smál.

,,Tak tady ta práce je teda těžsí, než jsem si myslel. Musíš stát v jakýmkoliv počasí, vytvářet hezký fotky a ještě každou chvíli málem hodíš hubu," přemýšlel nahlas.

,,V tom máš naprostou pravdu."

,,Popravdě, odteď si fotografů cením mnohem víc."

,,Tak to můžu asi za všechny fotografy poděkovat," zasmála jsem se.