Ten Pravý (druhý díl)

Část 18 Diana: Uvěznění

Rozdělíme se.

Rozběhnu se opačným směrem a div si nevyflusnu plíce, jak rychle běžím. Slyším kroky několik metrů ode mě, což mě přinutí ještě přidat.

Kurva drát. Už vím, proč mě pořád nutila běhat. Na tohle nejsou moje nožičky stavěný. Copak jsem závodní kůň?

Čtyři buldoci se za mnou táhnou jak kdyby jim nedal nikdo nažrat. Nedělej povyk. Střílej až když to bude nejnutnější.  To se Lory řekne nedělej povyk, když se za ní netáhnou gorily, co zabírají veškerý prostor. Za to, že jsem ti uvolnila cestu k útěku...  Počkej, tohle tě bude stát minimálně dva čokoládové croissanty Lory. Stáhnu si kšilt níž do obličeje, aby mě kamera na druhé straně chodby nezabrala v obličeji.

Prudce zatočím do další chodby a modlím se, aby to nebyla slepá cesta někam, nevím kam. Moje orientační smysly začaly vypovídat už ve stříbrném sále.

Doběhnu k chodbě, která se rozděluje na tři části. Snažím se vzpomenout, kde právě stojím, ale můj mozek z nedostatku kyslíku, vynechává. No tak hňupe, vzpomeň si. Vždyť si tu mapu studovala celej večer. Za rohem uslyším blížící se kroky. Sakra, do hajzlu, do prdele. No tak, vzpomeň si. 

Už nemám čas přemýšlet. Rozběhnu se do jedné z chodeb, která mi přijde nejslibnější. Po pár krocích najednou ucítím ruku zezadu, přimáčknutou na mých ústech. Ty vole, nedávala jsem pozor. Chytli mě. Snažím se vyprostit, ale je silnější než já. Osoba mě odtáhne do nějaké místnosti poblíž a zaklapne dveře. Stále mě nepouští. Drží mě velmi pevně, takže se můžu sotva hnout. Rouška, kterou mám přes pusu, mi brání k tomu, abych osobu kousla.

,,Běžte do východního křídla," uslyším kroky za dveřmi, které se postupně začnou vzdalovat. Jakmile neuslyším žádný zvuk za dveřmi, hlavičkou udeřím za sebe, a tvrdě šlápnu mému vězniteli na nohu a vymrštím pěst vězniteli do obličeje tak, že o několik kroků ustoupí. Z opasku vytáhnu zbraň, hbitě se obrátím a namířím.

Srdce se mi rozbuší.

,,Říkal jsem si, že mi tu něco nesedí," Aaron si procvičuje namoženou nohu, na kterou jsem mu před sekundou dupla. Začne zkoumat menší prohlubeň na jeho naleštěných botách ,,ty boty stály dvanácet dolarů." Boty ho přestanou zajímat, když zahlédne zbraň.

Potom si mě prohlédne od hlavy k patě.

,,Nebudeš na mě mířit tou zbraní, že ne?"

Zadívám se na něj a začnu být ráda, že mám na puse roušku. Zbraň zastrčím zpátky za opasek. Nevím, co říct. Mezi námi nastane děsivé ticho, ve kterém se snažím vymyslet nějakou výmluvu. Lory nesmím prozradit. Musím to nějak uhrát. Nesmí se dozvědět, že žije.

,,Jak ses sem dostal?"

,,Andlíku," přistoupí o krok ke mě a zastrčí si ruce do kapes u smokingu ,,jestli sis myslela, že nedokážu odvirovat ten mizernej vir, cos mi tam vložila, tak jsi vážně hloupá. Zapomínáš, že jsem vybudoval zabezpečovací systém Abahigi," jeho úsměv se mi ani trochu nelíbí. 

Jasně, že to vím, ale kdo má sakra přemýšlet v situaci, kdy má jeho jazyk v krku? 

,,Po tom, co jsem nemohl najít svou vstupenku a odviroval si telefon, jsem zavolal Patrickovi, který už měl dost popito. Ptal jsem se ho, zda tě někde neviděl. Nejdřív jsem si myslel, že je jen nametenej, ale pak mi došlo, že on vlastně žádnou Dianu nezná, viď?" Trochu svěsím hlavu. ,,Nebo bych ti měl spíš říkat Mia Adamsová?"

,,Taky se mi to mizerný jméno nelíbí. Kdyby třeba Trinity, nebo Julia..." poškrábu se na hlavě.

Potom si vzpomenu na jedno z pravidel, které mě Lory naučila. Podívám se po místnosti a zjistím, že se nacházíme v nějakém malém salónku. Je tu několik křesílek a piano. V rohu žádné kamery nejsou a pouze od pohledu je mi jasné, že je bezpečné zde mluvit.