Chyby Victora Walkera

Tři králové

Nechápal jsem, jak se toho mohlo dít tolik najednou. Celý prosinec jsem měl pocit, že nezvládám život, a přitom jsem ho strávil více méně doma, v klidu, nicneděláním. Jediné, co se událo, bylo zkouškové období, když se blížil konec semestru.
Teď toho bylo opravdu moc. Nevěděl jsem, kam skočit dřív. Znovu začínala škola, musel jsem vyřešit, jak by řekla Ruby, vnitřní rozkol - Natalie a Sama - a k tomu mě tížilo datum. Šestého ledna. A já pořád neudělal nic pro to, aby se táta vyjádřil do novin. Nevěděl jsem, jak ho přimět. Byl jsem na něj naštvaný kvůli tetě, to bylo nové, a on na mě byl už od listopadu naštvaný kvůli kouření. Začal jsem si uvědomovat, jak jsem měl doteď jednoduchý život. Skoro všechno bylo předem dané. Teď jsem byl ztracený uprostřed labyrintu, ve kterém ne a ne najít Pohár tří kouzelníků.
Chystal jsem se vytočit tátovo číslo, když se dveře do mého pokoje rozrazily.
"To byl ten slavný Sam, jak vylézal z okna?!" zakřičela Ruby a plácla sebou vedle mě na postel. Místa bylo dost. Hned se ale zvedla, klekla si a začala jaksi poskakovat, pérovat na matraci. Mobil mi překvapením vyletěl z ruky. "Víš, že je to tvůj dům? Víš, že sem může kdokoliv, komu otevřeš dveře? Pamatuješ ještě, že máme dveře, že jo?"
Zaraženě jsem na ni koukal, potom jsem se přihlouple pousmál. "Nějak si to okno oblíbil..."
"Musíš mi povědět všechno!"
Sebral jsem mobil a položil ho na noční stolek, aby nepřišel k úrazu. "Ach, teto," povzdechl jsem a lehl si na břicho. Nohy jsem měl na polštářích, obličej jsem zabořil do peřiny na druhé straně. "Všechno je v háji. To je jediné, co vím."
"Jsi nešťastný?" ptala se. Její ruku jsem ucítil na zádech. Konejšivě mě pohladila.
"Jsem šťastný," konstatoval jsem pomalu, zatímco jsem nad tím přemýšlel. Zvedl jsem hlavu a mučednicky se na ni podíval. "Nebo... Byl jsem."
Narovnala záda a vypadala, že to začala brát opravdu vážně. "Kdy?" Málem jsem hned odpověděl, že ještě před chvílí, než se Sam vytratil, ale musel jsem se zeptat.
"Teto... Víš, když Sam poprvé přišel, aby mi řekl, že... že to máme stejně, na Natalie jsem ani nepomyslel. Jsme spolu skoro čtyři roky, bože! A teď jsem ji... podvedl." Mohlo to být i horší, než líbání, to jsem si uvědomoval, jenže o to teď už snad ani nešlo. A zároveň už to nešlo nechat být. Byly v tom city. "Sakra. Co mám dělat?"
"Co chceš?" řekla. "Myslím to jako otázku. Musíš si vybrat. Chceš být s Natalie, nebo se Samem?"
"Já nevím..." přiznal jsem popravdě.
"S tim ti nemůžu pomoct, Victore," povzdechla. "To si musíš rozmyslet."
"Já nemůžu zahodit to, co jsme s Natalie vybudovali. Je to dlouhá doba, a bylo to krásné-"
"Ale ne, Victore. Ty na to jdeš úplně špatně," zastavila mě. "Pověz mi, jak ti je, když jsi se Samem?"
Nad tím jsem se musel chvíli zamyslet. Ruby se mezitím podařilo přilákat Skvrnku. Pořád jsem ležel na břiše, bradu jsem měl položenou na spojených rukách. Kocour ke mně přišel a hlavou se mi začal otírat o nos a tváře. Příjemně to lechtalo. Musel jsem se usmát. Byl to miláček. "Pravda je, že jsem se dlouho necítil tak dobře, tak... spokojeně, jako posledních pár dní. Můžu úplně vypnout, neřešit nic, být prostě v klidu. Ale jakmile Sam odejde, je všechno jen horší..."
"A jak ti je, když jsi s Natalie? Jak ti je teď, ne, jak bylo dřív."
"Byl jsem s ní na Silvestra." Vybavilo se mi, jak se jí v očích odrážely rachejtle, jak jsme se ráno zase jednou probouzeli bok po boku. Náš novoroční polibek... při kterém jsem myslel na Flynna a Cali, kteří vypadali tak zamilovaně. "Nebylo to ono."
"Tak to je, hádám, odpověď na tvojí otázku," řekla opatrně a povzbudivě se usmála. "Hele, vim, že je to děsný rozhodnutí. Nemůžeš se rozhodnout správně. Vybíráš, co z toho je míň hrozný." Sykla, když ji Skvrnka škrábnul, a já ho pokáral. "Buď ublížíš Natalie, nebo Samovi. S tím nic neuděláš. Takže se rozhodneš podle toho, co míň ublíží tobě. A to je to, co tě do budoucna udělá víc šťastným."
"Děkuju. Když nad tím tak přemýšlím, asi to dává smysl." usmál jsem se na ni. "Když já nevím. To, že jsem to na Silvestra necítil, s tím asi nesouviselo... Měl jsem už celý den špatnou náladu, protože..." nedopověděl jsem. Došlo mi, že jsem to nechtěl rozebírat. Styděl jsem se za to, že nechci, aby se fotky dostaly do tisku.
Ale už bylo pozdě.
"Protože...?" zkoumavě se na mě podívala. "Bože, neumírá táta nebo někdo, že ne?"
"Ne, to ne!" rychle jsem ji uklidnil. "No, hele, já nevím, co všechno jsi na tom letišti viděla..." Převyprávěl jsem Ruby, co se stalo. Aspoň měla celou pravdu, na základě které si vytvoří názor.
Byl jsem si jistý, že kdyby nebyla zděšená, byla by teď extrémně šťastná, že měla pravdu. Jenže byla. "To je vydírání!" zvýšila hlas, načež jsem jen stáhnul rty do úzké linky a mlčky přikývl. "A dál? Nahlásil jsi to?"
"Ne, to nejde," otřásl jsem se. "Nemám důkazy, a-"
"Kdyby se to začalo řešit, ty fotky by stejně vyšly..." odvodila si a dokončila tím za mě to, co jsem plánoval říct. Koukala směrem z okna, ale duchem byla jinde. "A tobě to ani tak nevadí kvůli tátovi, ale nechceš ještě víc ublížit Natalie."
Chtělo se mi brečet. Hlavně při představě, že teď se ještě přímo nic neděje a až budu všechno řešit, bude mi ještě hůř.
"Co budeš dělat?"
"Asi se zabiju," pokusil jsem se zavtipkovat, ale s mým hlasem se něco stalo a vyzněl jsem příliš zoufale.
"Ale ne, Victore," teta mě objala. "Tohle přece neni konec světa."
"Zavolám tátovi a uvidím." Ruby se usmála a já věděl, že mi bude pevně držet pěsti.
Jenže všechno proběhlo tak, jak jsem očekával. Tátovi k rozčilení stačilo, abych se jen zmínil o nějakém rozhovoru. Prostě to nepřipadalo v úvahu. Navíc po chvíli začal být podezíravý, což bylo taky jedině logické. "Někdo na tebe něco má, nebo proč to děláš? Můžeme cokoliv vyřešit, postarám se o to, jen se nesmíš bát mi to říct."
Chvíli jsem zaváhal, jestli by to nebylo lepší. Byl to můj průšvih, a kdyby ho táta dokázal skrýt, jako další věci, aspoň by zůstal mezi námi, pořád by byl můj, i když i jeho, ale už nikoho dalšího. Neviděl jsem ty fotky, možná bych mu mohl říct, že to Sam zkusil líbat mě, ale že je to samozřejmě nemyslitelné - Viktore, nad čím to přemýšlíš?
"Teď zníš jako nějaký mafián, táto," zažertoval jsem, abych se pokusil skrýt moji nervozitu a zaváhání.
"Všechno, co dělám, je čistý, to víš,"
Nevěděl jsem, jestli mu v tom věřím. Byl jsem si stoprocentně jistý, že všechny nedokonalosti skrývá pomocí úplatků. Ale ať si každý říká, co chce, musel jsem uznat, že úplatky byly ten nejčistší způsob, který si mohl zvolit.
A potom mi došlo - je to úplně jedno. Táta se to dozví, ať už ode mě, nebo z novin. Nemělo cenu mlžit. Šlo pouze požádat, zda by to zařídil i bez zkoumání, o co vlastně jde. Bylo mi ale předem jasné, že to nepůjde.
"Dobře, udělal jsem určitou kravinu. A teď mě to dohnalo, protože existujou fotky-"
"Cos udělal?!" vyhrkl.
Zhluboka jsem se nadechl, že mu řeknu to, co Ruby - prostě pravdu. Dodával jsem si odvahu, nebylo to pro mě lehké. Před nikým, natož před ním.
Jenže v pozadí hovoru na jeho straně jsem slyšel někoho promluvit. "Cože?!" vykřikl táta. "Dobře. Victore, ozvu se ti později, teď tady musím něco akutně vyřešit."
Nestačil jsem ani odpovědět a táta zavěsil.
Když už jsem se nechal zlomit a chtěl mu to říct, něco do toho vlezlo. Zkoušel jsem mu volat ještě několikrát, protože mi docházel čas, ale zřejmě byl mimo signál, telefon se ani nepokusil ho vytočit.
Nezbývalo mi než doufat, že se tedy opravdu ozve, ale už jsem se pomalu smiřoval s tím, že to prostě nedopadne. Věděl jsem to předem, ale nevěděl jsem, co bude následovat, jak se mám připravit na to, co se zítra stane. Zničí to tátovi pověst? Nevím. Zničí mi to život? Možná. Určitě ho to převrátí. Zničí to život Natalie? Určitě.