Když láská ubejvá, osudem zahejbá a nic už není, jak bylo dřív.
Krátký Wolfstar oneshot vzniklý při prokrastinaci. Příběh je inspirován písní Tragédie u nás na vsi.
Využívám v příběhu část textu z této písně. Obrázky nejsou mé, našla jsem je na pint...
Oba si nesli své rány a šrámy viditelné na svých tělech a skryté uvnitř sebe. Osudy měli spletené od prvního okamžiku kdy se setkali a ani o tom nevěděli. Přátelé v dětství, spřízněné duše při dospívání a milenci pod rouškou temných dnů v dospělosti - dvě osamocené duše v náručí jeden druhého a přitom tak samotinké ve velkém světě.
Život se nemazlil ani s jedním z nich. Odtažitost, strach, podezřívavost a lítost cloumal oběma již od raného dětství a každým rokem se prohluboval a zapouštěl své kořeny hloub a hloub, až se všechna ta bolest začala stávat nesnesitelnou.
Již nebyli dětmi, stali se z nich vojáci v temné hře stínů, kde byli pouhými pěšáky - loutky určenými k použití a zahození. A nyní, když již mohli začít žít po svém - po mnoha promrhaných letech, nevěděli jak.
Oba je stíhají démoni dnů minulých a nahryzávají jejich již tak zjizvené duše. Za temných nocí spolu v náručí, šeptajíc jeden druhému utěšující slovíčka, vedli svůj boj společně - tím však jen získali o špetku více času, než jim na dveře zaklepala stará známá, aby jim laskavě připomněla, že na ně stále myslí - tragédie.
Sirius nyní již nehledal útěchu u svého přítele. Každou noc, den co den utíkal ke své židli v rohu hospody a svým hrdlem proléval alkohol jako by to byla holá voda.
A Remus? Ten podrýván svými vlastními myšlenkami a Síriusovými kousavými poznámkami se cítil osaměleji, než kdy za celý svůj život.
Už nebyli Sirius a Remus, ne tak jako dřív. Vzdálili se od sebe a ani jeden nevěděl, jak věci znovu napravit.
To je ta chvíle, kdy stará známá přichází - když Moony ve sklepě bolestí heká a slzy mu po tváři stékají. Je úplněk a on je sám. Stejně osamocený, jako když zemřel James a Sirius byl uvězněn v Azkabanu za vraždu.
"Nikdy už nebudeš sám, Moony. Slibuju."
"Kde se touláš, Siriusi?" bědoval náměsíčník v bolestech, "Slíbil jsi mi, slíbil jsi, že už nikdy nebudu sám. Tak kde sakra jen jsi?"
Kdo ví, jaký zlověstný hlásek to zrovna našeptával - lákal a vybízel Siriuse, aby se ve svém alkoholovém opojení vrátil domů.
Jaký to krutý žert na něj nebesa hrají, když ho tragédie vede domů.
To v dálce zvonil zvon, když o půlnoci přišel on. Nohy celé zmatené, ho ke sklepu nesou.
A smrt není nikdy daleko.
Je to podlost, si takhle zahrávat a nemyslitelná krutost osudu, který se toho večera zpečetil.
Ráno se totiž probudil a mysl nechápala, nebo možná nechtěla pochopit. Ruka pevně svírala hůlku a na zemi kousek od něj leželo tělo.
Hned byl po jeho boku, ale bylo již pozdě.
Zabil svého milého a ani nechtěl.
Prsty mu bloudí po bledé klidné tváři.
Tvář má krásnou.
I vynese jeho tělo z domu.
Najdou ho pod lesem.
Uloží ho na jeho nejmilovanější místo pozemku.
Najdou ho pod květem.
Pod bílým květem, divizen.
Pod tíhou činů utíká, studeným potem hnán.
Svou vinu vláčí za sebou. A nebe letí v jeho očích.
To v dálce zvonil zvon.
Když o půlnoci přišel on, a zabil svého milého.
A ani nechtěl.
Když láska ubejvá, osudem zahejbá, a nic už není, jak bylo dřív.
To v dálce zvonil zvon, když milý zabil svého milého.
A ani nechtěl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
