Ani spolu ani bez sebe

30. Někdy slunce nesvítí aneb zatěžkávací zkouška pro naše příměří

Hermiona po očku sledovala Laylu, která zase fascinovaně pozorovala ženu s miminkem o dva stoly dál. Seděli v malé útulné kavárničce nedaleko San Marca. Draco zavelel pro svačinovou pauzu ihned, jak slezli z Kampanily. A nezdráhal se dát najevo, že je to s ohledem na její stav. Popravdě za to byla velmi ráda, neboť s programem to neprozíravě vážně přehnala a jejímu stavu to sotva prospívalo. Takže oddech v klidné kavárně jí přišel vhod.

Byla to skutečně malinkatá kavárna, vymalovaná teplými barvami, které dodávaly prostoru útulnost. Ani jejich menu nebylo příliš rozsáhlé, kafe, horká čokoláda, jeden druh dortu, zmrzlina a limonády. Jí to ale naprosto vyhovovalo. Pravdou je, že donutit Draca milujícího luxus a okázalos do této kavárny zavítat byl dost obtížný úkol, ale během těch pár týdnů, co byla paní Malfoyovou, se naučila, jak dosáhnout svého. Takže ačkoliv Draco svou svačinovou pauzu zamýšlel v něčem honosnějším, nakonec k této "kobce", jak to sám nazval, svolil. Nerad, ale pro těhotnou manželku cokoliv, jak prohlásil, když mu došli argumenty, proč jít do luxusního podniku spíš než do toho útulného s rodinnou atmosférou.

Znovu se zadívala na tu samou ženu, kterou Layla propalovala pohledem už dobrých deset minut. Mohlo jí být kolem třiceti. V šátku měla uvázané pár týdnů staré miminko, vedle ní na židli seděly další dvě děti, evidentně dvojčata, a naproti ní byl jen o pár let starší muž. Muž se na ni usmíval, sem tam řekl něco, čemu se spolu zasmáli, on ji něžně pohladil a začal mluvit na malé miminko. Vypadali tak spokojeně, až jim to začala závidět. Přesně takhle se ona s Dracem pokouší působit, a zdatně se jim to daří. Jenže to není skutečné. Je to jen hra. Role, které hrají, aby dodrželi scénář.

Až skončí tohle divadlo, jak dlouho bude trvat než najde muže, který ji bude milovat? Kdy bude takto sedět v kavárně a působit šťastně aniž by se jednalo o lež? A najde vůbec někdy to štěstí, za kterým se neúspěšně žene od konce války? Kdo bude vůbec chtít rozvedenou ženu jejíž dítě je údajně potomek Malfoyových?

Povzdechla si a mimoděk Dracovu dcerku pohladila po vláscích.

A jakoby to nestačilo, pak tu byly ty prokleté vzpomínky na Rona. Na jejich společný život, na to co měli, na to co mohli mít a na to o co bolestně přišli. Nevěděla proč právě teď na to všechno vzpomíná, proč se jí hrnou slzy do očí a jen stěží je udržuje skryté. Možná, že něco uvnitř jí toužilo po návratu těch krásných chvil s Ronem, možná, že některá její část stále doufala v nemožné: že ona a Ron budou takováhle šťastná rodinka.

A nebo možná prostě jen zase zapracovaly její rozhozené hormony a celkové vyčerpání z náročného dne. To bylo asi nejpravděpodobnější.

Podrážděně zatřásla hlavou. Nesmí nad tím uvažovat, jinak se zblázní. Teď se má dobře. Vlastně mnohem lépe, než se měla ještě před dvěma měsíci, kdy nevěděla, co jako svobodná matka s rozpadajícím se životem bude dělat s novorozenětem. Teď je vdaná, má zázemí a cíl, záchranu jedné holčičky. A co víc, s Dracem své neshody docela urovnali. Je v Benátkách, městě, kam se chtěla celý život podívat. A brzy bude matkou. Co víc k radosti právě teď potřebuje? A kdo ví, co bude za rok? Tím, že nad tím bude přemýšlet to stejně nevymyslí, tak proč si kazit přítomnost? A přemýšlet nad minulostí, která se už stejně nevrátí? Hloupost, samozřejmě.

Logicky si to odůvodnit dokázala, ale stejně ty myšlenky nevyhnala.

"Kašli na to," ozvalo se jí u ucha. Pootočila hlavu, aby lépe na Draca viděla. Obličej měl jen pár centimetrů od jejího a pozoroval tu samou rodinku jako ona. Opět vytvářeli dojem zamilovaného páru. Jak snadné bylo působit jako láskou pobláznění novomanželé. Někdy ji to až udivovalo, že i ve chvíle jako je tato, kdy se jeden o druhého sotva zajímali, dokázali udržet dojem zamilovaného páru.