Řekni Mi Že Mě Miluješ

-15-

Viděla jsem ten obličej a sevřel se mi celej žaludek. Naše pohledy se střetli ani ne na pár sekund. Byl to on. Můj kluk snů, který si teď užíval autíčka s jinou holkou. Ale ne cizí, bohužel jsem ji moc dobře znala. Na sedačkách malého auta seděl Dylan s Rachel. Ano, tihle dva se teď smáli.

Vystoupily jsme z auta a odešli z davu. Měla jsem toho najednou plnou hlavu. Všeho najednou bylo moc. Světla mě oslňovala, takže jsem neviděla na krok. Evelyn mě sice držela, ale nehorázně se smála. V tom jsem toho měla dost. Vysmekla jsem se z jejího objetí a podívala se na ní. Byla opilá, to bylo vidět.

" Co se děje?" Vykřikla a skoro na mě a spadla. Pomohla jsem ji postavit na nohy, ale ona se furt smála. Teď mě ale tak strašně štvala, že jsem se bez odpovědi otočila a prostě odešla.

Odešla jsem z toho blázince a vyšla z areálu. Byla jsem na chodníku, kde okolo mě nikdo nebyl. Jednou za minutu vedle mě projelo auto, ale to jsem úplně ignorovala. Sedla jsem si na lavičku zastávky a položila si hlavu mezi dlaně.

Nějak se z toho nemůžu spamatovat. Dylan mi ještě dneska říkal, že má důležitý zápas a že na pouť nemůže. Tak proč tam teď byl? A ještě k tomu s Rachel? Mám tolik otázek.

Sedím tady už dobrých dvacet minut. Po tvářích mi tečou slzy. Moje řasenka, je úplně rozmazaná. Oči mě už pálili, ale to mi teď bylo jedno.

Zazvonil mi telefon. Ten otravnej zvuk jsem chtěla ignorovat, ale nešlo to. Vytáhla jsem ho z kapsy a číslo, co mi volali patřilo Dylanovi. Koukala jsem na tu obrazovku a přemýšlela. Vzít to? Nevzít? Já opravdu nevím.

" Sakra!" Vykřikla jsem a telefon si přiložila k uchu. Slyšela jsem jeho hlas. Jeho klidný, příjemný hlas mi něco říkal, ale já jsem tomu nedávala mojí pozornost. Byla jsem na něho tak naštvaná, ale slyšet jeho hlas mi na tváři vykouzlilo úsměv.

..Sakra Brynn! Poslouchej mě! Jedu teď v zachránce s Rachel a Evelyn. Evelyn něco je, omdlela. Co nejrychleji přijeď do nemocnice!..

Křičel na mě do telefonu. Až teď jsem si uvědomila závažnost situace. Zvedla jsem se z lavičky a rozhlédla jsem se okolo sebe. Projíždělo tady auto, které mi přišlo povědomé. Najednou zpomalilo a pak i zastavilo.

" Brynn?" Vykoukl z okýnka kluk, kterého jsem opravdu dlouho neviděla. Rozesmála jsem se a byla tak ráda, že ho vidím.

" Brade! Nazdar!" Přešla jsem k němu a ještě více jsem se rozesmála. Najednou mi to přišlo hrozně vtipné.

" Nasedni, jedu za Evelyn" zavelil a já poslechla. Sedla jsem si na místo spolujezdce a podívala se na Brada.

" Díky" šeptla jsem a auto se rozjelo. Teď jsem začala přemýšlet nad tím, co se mohlo stát. Co když jen tak neomdlela? Měla jsem ji hlídat. Já blbá kamarádka jsem ji tam nechala a odešla. Já za to můžu..

-----

Čekáme v čekárně už strašně dlouho. Je tak půl druhý ráno. Mámě jsem ani neměla čas napsat. Sedím tady v křeči a čekám. Vedle mě sedí Brad, který mi dělá psychickou podporu. Na druhé straně čekárny sedí Dylan s Rachel, kteří tady jsou ještě dýl. Občas se s Dylanem střetnem pohledem, ale já hned uhnu. Vážně na něj teď nemám náladu.

" Dobrý den, vy čekáte na Evelyn Jackson?" Vyšel z místnosti doktor. Já se rychlostí blesku zvedla a kývla na jeho otázku. Postupně se zvedli všichni ostatní a přešli k nám.

" Evelyn je v pořádku, jen se jí udělalo špatně. Měla v sobě nějakej ten alkohol, takže se to dalo i čekat. Necháme si jí tu pár dní, ale nic nebezpečného to není" lehce se pousmál. Spadl mi kámen ze srdce. Radostí jsem se objala s Bradem. Oba jsme byly nehorázně rádi, že Evelyne nic není.

" Můžeme jít za ní?" Zeptal se Brad doktora. On kývl a otevřel nám dveře. S Bradem jsme vešli do pokoje a ihned uviděli Evelyn. Usmívala se na nás. Rozeběhla jsem se k ní a objala ji. Tak ráda jsem ji viděla.

Po nějaké době povídání k nám přišel doktor. Všichni jsme utichli a čekali, co nám řekne.

" Už jsou tři hodiny ráno, měli by jste už jít. Ti dva už šli" řekl doktor a usmál se. Sice nerada, ale zvedla jsem se ze židle vedle Evelyn a přešla ke dveřím. U dveřích jsem se ještě otočila a zamávala Evelyn. Brad ji dal lehkou pusu na tvář a pak jsme oba odešli z pokoje. Opět jsme se ocitli v té hnusné čekárně.

" Odvezu tě domů" řekl mi Josh, když jsme vycházeli z budovy nemocnice.

" Děkuju moc" poděkovala jsem mu. Nasedli jsme do auta a najeli na silnici. Byla jsem už po celým dnu unavená, proto se mi hlava sama opřela o okno a dívala se na cestu před sebou.

" Fakt díky za ten odvoz" ještě jednou jsem mu poděkovala když jsem vystupovala z těch pohodlných sedaček. Skoro jsem na něch usla.

" Není za nic. Tak v pondělí, čau" usmál se a z auta mi ještě zamával. Já mu na rozloučení taky a pak už vešla do domu. V baráku všichni spali, což jsem samozřejmě mohla čekat. V tichosti jsem vyšla schody a zaplula do pokoje.

V pižamu jsem zalehla do postele. Moje únavnost byla tak velká, že jsem ani neměla tu sílu nad dneškem přemýšlet. Proto moje víčka nabrali obrovskou váhu a tím se i zavřeli.

------

Ahojky čtenáři! Jsme na konci 15 kapitolky:) snad se líbí, a uvidíme se i u další<3

ps: omlouvám se za gramatické chyby

Vase helca!