Girl Who Ran - Hokusy

1. Začátek cesty

Čeká mě cesta zpět, tak jako vždy. Kolem stráže, projít bránou, vylézt po věži zpět do komnaty. Komnaty, pokoje, říkejte si tomu jak chcete. Bohužel jsem se dnes zdržela u tetičky, a tak už nemám svoje lidi na místech. Musím se proplížit, ale to už mám v malíku za těch pár let. Od tetičky vede pouze jedna cesta zpět do hradu, můžu to však obejít přes les. To se ale protáhne a nejspíše bych přišla o oděv. Proto jsem zvolila bezpečnější cestu a vydala se na ranní dobrodružství.

Odbyla 5. hodina ranní, když jsem přicházela do vesničky pod naším hradem. Hlavou mi probíhalo spoustu věcí. Večer mě čeká maškaráda, neboli tradiční ples na moje narozeniny. Mít roli princezny není vždy úplně vítězství. Každý rok pořádat spousty a spousty plesů, konkrétně pro mě vždy velmi ubíjející činnost. Avšak pro mou matku není nic lepšího než plesy. Tady se projevuje kolik genů mám po otci. Už tu s námi 10 let není, ale vždy si pamatuji že zastával stejný postoj. Jeho oblíbenou větou byla „Plesy jsou tvoje záležitost drahá, moje je všechny je přežít.". Zastávám stejného názoru a jsem velmi ráda, že jsem po něm. To nic nemění ale na tom, že mě dnes jeden právě čeká. Ovšem tento bude neobyčejný, oznámí se při něm můj nastávající. Přesně tak, vím o něm stejně tolik, kolik vy. Vůbec nic. Jak říkám, role princezny není vždy tak jednoduchá.

Zpět do naší vesnice, kde právě teď zaznělo poslední zvonění 5. hodiny. Kolem stráže číslo 1, neboli spáčů, jsem prošla bez problému. Nečekaně, spali. Nechápu, že je matka ještě nevyhodila. Stráž číslo 2, neboli medvědi, byli náročnějším oříškem. Prvním problémem bylo, že nespali, hned tím druhým... byli moc velcí! a posledním se stal jejich dupot. Medvědi. Ovšem i ti mě nechali poměrně chladnou, už několikrát se mi povedlo se zapovídat, a tak i jejich trasu znám nazpaměť. 3... 2... 1... Můžu! Proběhla jsem bez povšimnutí při jejich krajní výměně. A takto jsem se dostala i přes bránu a už mě čeká pouze poslední a nejhorší stráž. Dýky.

Dva tupci co mi dávají pěkně zabrat. Jejich práce je precizní a berou ji příliš vážně. Jsou vostrý stejně jako dýky. Chápu, stráž by asi měla být vážná práce, ale mně se to teď úplně nehodí. Moje komnata je ve věži na pokraji našeho kopečka, přímo pod ním je ovšem propast a zakázaný les. Tento fakt mi proto kolem mé věže zanechává pouze malou cestičku, která se každou chvílí sype dolů k lesu. Dýky mají ale povinnost chodit i po této cestičce a tak mi tuto samotnou cestu ještě stěžují. Obcházejí celou mou věž, plus pár metrů po okraji hradu. Následuje otočení, promění se na středu cesty kolem mé věže a vydají se na trasu toho druhého. Můj plán je proklouznout v moment jejich výměny: jeden je ke mne zády a druhý je moc daleko. Nechala jsem aby si to párkrát ještě prošli, abych si vše potřebné vypočítala, a pak jsem si to celé ještě zrekapitulovala. Teď, nebo nikdy. S těmito slovy jsem se vydala vyplnit svůj plán. Měl to být pouze jeden krok na cestičku, abych se odrazila na věž a mohla začít šplhat. Asi jsem to přehnala, nohu dala moc do boku, vlastně ani nevím co se pokazilo. Jako posledním mám však svůj sjezd po okraji strmého kopce do lesa přímo pod ním. Ani výrazy stráže si nepamatuji. Pak už jsem pouze ležela ve velkém keři a nevěděla která bije. Jestli jsem tímto nevzbudila půl hradu si nejsem jistá už vůbec. Ovšem skutečnost že jsem v zakázaném lese mi v ten moment úplně unikala. Báchorky o tomto lese poslouchám od 3 let, vždy jsem sem měla zakázáno chodit, a teď se tu vyvaluji v keři a nejpravděpodobněji s pěkným otřesem mozku. Co si budeme, dopad nebyl na perfektní.

Otevřela jsem oči nejspíše až po několika minutách, možná hodinách. Vzbudil mě zvuk trumpet - poplach. A do očí mi již plně svítilo slunce. Chvíli jsem jen ležela, ale po chvíli jsem se chtěla zvednout a prozkoumat okolí. Nešlo to. Nešlo se pohnout ani doprava, ani doleva. Myslela jsem že je po mně, když v tom se objevila svatá ruka a pomohla mi z keře a postavit se na nohy.

„Si dobrá?" ozvalo se z úst mého zachránce.