Stříbrná růže

Začátek

Hermiona si to nechtěla přiznat. Snažila se ze všech sil sama sebe přesvědčit, že to není pravda. Jenže její srdce pravilo přesný opak.
Hermiona se právě nacházela v knihovně kde seděla v transu z toho co jí právě došlo.
Byla zamilovaná do učitele.
Což je asi pro většinu školaček normální, ale ona byla Hermiona Grangerová! Nebyla jako ostatní školačky.
Navíc byla zamilovaná do totálně nevhodné osoby! Kdo to kdy slyšel, aby se někdo zamiloval do ... Snapea.

Hermiona zahalila tvář do dlaní. Nemohla si dovolit rozptýlení, potřebovala se plně soustředit na studium. Blížilo se období testů a Hermiona byla zoufalá. Kdykoliv se k ní profesor Snape přiblížil, celá zkoprněla a cokoliv zrovna dělala se jí vypařilo z mysli. A takové rozptýlení si prostě nemohla dovolit. Proto se teď nacházela v knihovně. Hledala cokoliv co by jí pomohlo se jejích citů zbavit. 

Matně si vzpomínala, že když byla v třetím ročníku četla zajímavý článek o nápoji, který blokuje emoce. A to teď Hermiona rozhodně potřebovala.  Problém byl, že tu knihu ve, které se článek nacházel nemohla najít.

Dnes byla sobota. Ron a Harry ji opustili  včera večer s tím, že budou mít klučičí pařbu. A že je prý nemá očekávat dřív jak v pondělí. To Hermioně naprosto vyhovovalo. Aspoň tak měla čas pořádně se připravit na nadcházející testy. Hermiona totiž zpozorovala, že jí nějak pokleslo skóre. Sice jí učitelé tvrdily, že nic takového se nestalo, ale Hermiona si musela být jistá. V jednom z testů totiž dostala pouhých 97% a to pro Hermionu bylo naprosto nepřijatelné.

Hermiona uvolnila ruce a nechala  je spustit do klína. Sledovala jak její prsty zkoumají okraje její sukně a přemýšlela.

No jistě!!! Hermiona prudce vstala a spěchala k oddělení s lektvary. Celou dobu hledala na špatném místě! Samozřejmě.

Byla tak zabořená ve svých vlastních myšlenkách, že si nevšimla vysoké. černé postavy, která stála v uličce a vrazila do ní. Náraz byl tak prudký až Hermiona spadla. Zatmělo se jí před očima. A takhle to dopadá když se nedíváš před sebe. Zašeptal Hermioně hlas v hlavě. Sklapni. Odsekla na oplátku.

Hermiona se pomalu s trochou námahy zase vstala. I když to nechtěla přiznat nedostatek spánku se na ní dost podepsal. Když už je v tomto oddělení možná by měla vyhledat lektvar, který by jí dodal energii. Pak zvedla oči. Několikrát zamrkala aby si byla jistá, že to co vidí není halucinace. Nemýlila se opravdu se právě dívala do onyxových očí bez citu, které v jejích kolenech probudily náhlou slabost. Hermiona strnula. Jak to že zrovna ona musí mít takovou smůlu? ptala se sama sebe v hlavě. Pak rychle sklopila hlavu, aby nebyla vidět červeň, která se jí rozprostřela po tvářích až ke krku.

,,Promiňte..." zašeptala rozechvělým hlasem a nepohodlně se posunula pod chladným i když trochu zaskočeným pohledem Severuse Snapea.

Její slova jako by protrhla tichou bublinu mezi nimi a zase je vrátila zpět do světa kde si nemohla dovolit riskovat, že by v jejích očích byť jen na okamžik zahlédl kousek empatie. 

Jeho hlas se roznesl po celé chodbě, tak až se kdokoliv, kdo se nacházel v okolí Snapea, včetně Hermiony zatřásl strachem.

,,Slečno Grangerová..." začal tak ostrým hlasem, že kdyby se dalo z něj vyrobit dýku, prořízla by jakoukoliv skálu téměř bez námahy.

,,Matka vás neučila, že se svět netočí jen kolem vás? Nebo jste tak zaslepená svou touhou stát se tou nejlepší, že nevnímáte svět okolo vás?"

Hermiona cítila jak jí do očí vyhrkly slzy. ,,Profesore, já..."

,,V sedm večer vás budu očekávat v učebně lektvarů. Ani o minutu později, rozumíte?"

Hermiona věděla, že cokoliv by řekla by ho akorát rozhněvalo, tak se jen ještě víc schoulila do sebe a tiše odvětila.

,,Jistě, profesore"

Cítila jak se do ní zabodával jeho chladný pohled než přikývl a odešel. Ve chvíli kdy se dveře knihovny zase zavřely Hermiona zvedla hlavu a začala urychleně hledat knihu, která obsahovala článek který jí může zachránit budoucnost.

Po pár minutách hledání knihu konečně našla. Aby pravdu řekla dost se jí ulevilo. Kdyby ji nenašla nevěděla co by dělala. 

Ale teď zpět k tématu. Naštěstí složení lektvaru nevyžadovalo, že by zase musela krást a ani se lektvar nezdál moc těžký na výrobu. Hermiona se tedy i hned vydala shánět potřebné ingredience.

_________________________________________________________

Jakmile měla všechno co k uvaření lektvaru potřebovala vydala se do koupelny k Ufňukané Uršule, která i když by to nikdy nepřiznala vypadala, že má z Hermioniny návštěvy radost. 

Posadila se pod jedno z umyvadel a pustila se do práce. 

Výroba tohoto lektvaru k Hermionině štěstí neměla trvat více jak týden a to jí hrálo velmi do karet. Postup byl celkem jednoduchý, ale rozhodně se nechtěla unáhlit a něco pokazit.

Měla bych si pořádně přečíst důsledky. Přemýšlela Hermiona, když míchala zvláštní stříbrnou hmotu. Nechtěla by dopadnout jako kočka jako minule.

,,Hermiono? Co tady děláš?" rozlehl se po koupelně tichý zaskočený hlas.

Hermiona leknutím poskočila a zvedla oči. Zatraceně. Ze shora se na ni zmateně dívaly dvě zeleně zbarvené oči, které vykazovaly známky červené barvy z nedostatku spánku. Vanessa Moodyová.

 Nastoupila do školy čar a kouzel v Bradavicích dva roky po ní to znamená, že teď byla v třetím ročníku. Vanessa byla polokrevná, sladká dívenka, kterou všichni učitelé milovali. Neublížila by v životě ani mouše. Měla dost traumatickou minulost. Byla to nemanželská dcera Alastora Moodyho.  Do svých devíti let žila pouze se svou mudlovskou matkou, protože jí její otec nechtěl, kvůli tomu, že by se malá Vanessa mohla stát jeho slabinou. Ukázalo se, že Moody přemýšlel správně. Když se smrtijedi o devět let později od jejího narození dozvěděli o její existenci, ihned se vydali za ní a její matkou do Francie, kde do té doby poklidně žili. Kdo ví jak by to tenkrát dopadlo, kdyby se u Vanessae ve chvíli kdy vycítila nebezpečí neprojevily kouzelné schopnosti. 

Ve chvíli, kdy smrtijedi uvítali do jejich bytu Vanessa nějak dokázala vytvořit ochranou bublinu na tolik silnou aby udržela většinu kouzel černé magie mimo ně. Bohužel těsně předtím, než Fénixův řád dorazil se některému ze smrtijedů podařilo zasáhnout její matku Avadou.

A tak se přece jenom Alastor musel postarat o svou dceru.

,,No, já..." Hermiona viděla jak Vanessin pohled zabloudil ke kotli. 

,,Vaříš lektvar?" Vanessa se k ní vrhla a její dlouhé zlatavé vlasy se za ní zavlnily.

,,Jaký? Můžu ti s ním nějak pomoct?" vyzvídala.

Hermiona si povzdechla. Všichni věděli, že Vanessa miluje lektvary a, že udělá cokoliv aby si nějaký nový mohla vyzkoušet.

Tak se jen usmála a řekla:,, Pomoci není nikdy dost"