,,Co se to s tebou děje?"zeptal se opatrně. Podívala jsem se do jeho očí abych se alespoň uklidnila a našla správná slova kde začít a jak mu to vysvětlit. Nechtěla jsem mu to řikat, bylo to pro dost osobní a nikdy jsem to nikomu neřekla. Jenom vychovatelky věděly celou pravdu toho proč tam jsem. Všem jsem lhala o tom proč jsem přisla do děckého domova. Během mého přemyšlení jsem začla uhýbat s očima, neuvědomila jsem si to a do přítomnosti mě z mého přemýšlení vrátilo to když mě vzal jemně za bradu a zvedl mi jí abych se zase podívala do jeho očí. ,, Prosím, řekni mi to. Chci udělat něco pro to aby se to už nestalo" řekl mi skoro naléhavě. Jsem naprosto překvapena, co se to s ním stalo? proč se chová tak jinak? tohle nemůže být přece on po tom co se stalo v děcáku nebo že bych ho špatně odhadla? Měla jsem najednou tolik otázek ale bohužel té jeho se nevyhnu. ,, No víš..." začla jsem větu, ale jak rychle jsem začala tak rychle jsem skončila. Vůbec netuším co mu mám říct.
,,Mám strach z velkých prostorů.." odpověděla jsem mu. ,, Ale proč?" zeptal se znovu. V ten moment se mi nahrnuly slzy do očí a neudržely se moc dlouho a už se mi kutálely po tváři. Jeho výraz byl překvapující. Podíval se ustrašeně. Sklopila jsem zrak a on to asi pochopil, utřel mi slzu a pomalu a potichu promluvil ,,můžeš mi to říct potom, počkám až na to budeš připravená". Podívala jsem se na něho sama a jemně jsem se usmála. Tenhle moment zase něco zkazilo ale tentokrat to nebyla lidská osoba ale můj hladový žaludek. Zayn se usmál až byly vidět jeho ďolíčky, v tu chvíli jsem si uvědomila jak krásnej úsměv má. ,,Pojď, uděláme si něco k jídlu" pobídl mě. Zvednul se a podal mi ruku abych se taky mohla zvednout a zamířili jsme společně do kuchyně.
