Vzdálený na dotyk

Dva, aneb není vlak jako vlak

Začal jsem listovat ve svém pochybném katalogu všech světových kmenů, které znám. Na Aboridžince je moc zahalený, ti chodí jen v šátečcích s korálky kryjícím jejich ptáčka. A podobně na tom jsou africké kmeny křováků. Maurové jsou více zahalení, ale ne takto atleticky štíhlí a vysocí. Nebo, možná se mýlím. Měl jsem nastudovaná pouze videa s tancem Haka, a tam se především předváděli muži s prsy většími než jaké mají ženy. Ačkoliv, výjimky se najít mohou. A taky nemohu vyvrátit, že tyto typy mužů nejsou i u nás v Česku. Jsou. A až příliš často. Takže bych neměl být ovlivněn předsudky a otevřít svoji mysl všem možnostem.

Hlavně ať nejsou kanibalové a můžeme si podat ruce!

„Ahoj! Háj! Haló! Čao! Koničiva! Bonžůr! Privjet!" spustil jsem svoji veškerou slovní zásobu, kterou jsem měl k dispozici, a doufal, že se trefím alespoň jedním jazykem. Ne, že bych všechny uměl. To vůbec. Ale aspoň budu mít dojem, že nejsem v naprosto cizím světě.

Mladík – byl mladý. Vysoký, ale mladý. Rozený basketbalista. S vlasy svázanými ve vysoký cop, oblečený v lněné sukni po kolena, hruď jen částečně překrytou koženou vestičkou. Svíral pevně obruč luku, žádného vymakaného, určeného na olympijské hry. Naopak. Až bych klidně mohl tvrdit, že takový dokážu vyrobit taky během několika minut. Ano, ano, tak jednoduché to zase nebude, ale získal jsem tento dojem. Občas byla obruč překryta tmavšími proužky, a až při častějším okukování bylo odhaleno, že se jedná o vypálené vzory, objímající obvod celého prutu.

„Nemusíš mě tolik zdravit," stáhl se nad mým jakože podivným chováním. Jenže já se podivně nechoval. Vůbec ne. Já tu nepobíhám v tomto kostýmku a nehraji si na postavy z videohry.

Ahá! Není to náhodou LARP? Když pominu záhadu, jak jsem se sem dostal – což prostě vysvětlím opravdu jen těmi drogami, ať se mi to líbí nebo ne – tak se poté dá jednoduše pochopit, že jsem byl přemístěn anebo sám došel do tohoto prostranství, kde probíhá LARPing.

Nějaká středověká hra? Nebo více orientovaná na divochy? Nebo je to jen cosplay, třeba focení, proč by jinak chodili do takových lesíků, že? Přemítal jsem, zatímco jsem sjížděl jeho hadry shora dolů a snažil se přijít na to, jestli si to nechal ušít, nebo to šil sám, a kde sehnal tak autentickou starou kůži a originál tradiční len.

Má dobré zdroje, hodně dobré. Asi by neuškodilo se nenápadně poptat, odkud to sehnal. Blíží se Animefest a možná bych si stihl ještě něco sestrojit...

„Okey," pousmál jsem se a rozhlédl po té pustině. Když jsme vyškrtli ze seznamu všechny absurdní teorie a dostali se konečně k té nejnormálnější, bylo na čase se dostat domů. „Zavedeš mě na zastávku?"

„..."

„Cokoliv odsud jede, nějak to domů dám. Počkat, mobil!" lovil jsem ihned v promočených kalhotách plastovo-kovovou destičku.

„Kruci! Je celý mokrý! Teď ho rozhodně nezapnu," povzdychl jsem si, udržoval ho ve dlani jako to nejdražší mého života. Což ano, nestál zrovna malé peníze.

Ten cosplayer na mě mlčky hleděl, ostřížím zrakem pozorně sledoval každý můj pohyb, a ačkoliv mu ani trochu necukla ramena, přesto se zmateně mračil, když spatřil tu péči k mému mobilnímu telefonu.

„Jo, měl jsem hodně blbý den. Tak kde je ta zastávka? Vlak nebo bus? Cokoliv," zastrčil jsem krabičku do zadní kapsy mokrých kalhot.

„Bus je zrovna mimo vesnici, ale za Vlakem tě dovést můžu," vypustil trochu rozpačitě. Ale co by mě to zajímalo, potřebuji zpátky do civilizace za každou cenu! Přikývl jsem tedy a překonal tu bezpečnou vzdálenost mezi cizincem a mnou, abych mu mohl jít v patách.