Vzdálený na dotyk

Tři, aneb tohle si na sebe nedám

Ještě nikdy jsem se neocitl v tak nepříjemném tichu.

Tedy, jo, něco podobného vždy nastane při písemkách, kdy nemám páru o žádné z odpovědí, zatímco ostatní tak nadšeně vypisují složité odstavce. To je taky pěkně nepříjemné ticho. Ale není absolutní. Pera škrábou po papírech, každou chvílí někdo přelistuje na další stranu, ke konci pak masivně vržou židle, jak jedna osoba za druhou odevzdává ten barevný štos, zatímco na tom mém se dá nalézt jen podpis. A co teprve, když kolem budovy školy projede záchranka, nebo hučí skupinka děcek na procházce ze školky?

Jenže tady žádná houkačka nezazněla. Letadlo neproletělo. Ani vrtulník. Děti nejspíš šly spát. A tak tu jen občas zacinkaly tupým zvukem dřevěné korálky na šňůrce, když jimi vír vzduchu trochu více zahoupal.

Náčelník seděl opodál. V tureckém sedu, jakoby meditoval – téměř se nepohnul. S tím rozdílem, že u meditace je zrak upřen na nitro té dané osoby. Sleduje vnitřní myšlenky, pokouší se je setřídit a nepotřebné vyhodit. Rozhodně bez mrknutí nekoukají na nějakého pacholka, celého špinavého, a otírajícího bahno o zdobený polštářek.

Snažil jsem se rozptýlit, oči mi lítaly všude možně, klimbal jsem sebou zepředu dozadu, jen abych se zabavil.

Přemítal jsem své dosavadní teorie a jednu za druhou vyřazoval ze seznamu. Dokud mi nezbyla žádná. Žádná logicky vysvětlitelná. Protože čáry máry prostě nejsou, smiřme se. Jinak by nebylo třeba cestovních agentur, aut a letadel. Logicky.

Dlouhá trapná chvíle pominula, až když se objevil Tula s plnýma rukama oblečení. Dokonce na jeho prstech za špagátky visely jejich jednoduché sandále. Jen co oblečení položil beze slova vedle mě, strčil k tomu podivnou nádobu a podsunul ji blíže.

„Děkuji, Tulo. Posaď se tu s námi."

Tula nadále nic neříkal a popadl podsedák opodál, aby se vměstnal mezi náčelníka a mě.

„Napij se," pokynul s laskavým úsměvem k té nádobce, která tak nějak nadále spočívala na zemi a já se ji bál uchytit do rukou. „Teplé mléko."

No dobrá. Asi bych je urazil, kdybych to neudělal. S opatrností a obezřetností jsem zvedl tu ze dřeva vyřezanou nádobku, a chvíli záposil s tím, jak ji otevřít. Byl jsem si jist jedním – to teplo opravdu prostupovalo skrze materiál a hřálo mé dlaně. Po dlouhé době příjemný pocit. Nakonec stačilo jen pootočit širokým víkem a hurá, bílá tekutina se na mě zvesela usmívala.

A tak jsem si teda ten jeden lok dal.

„Čerstvě podojené," dodal radostně náčelník, a zároveň se mi po jazyku rozlila ta nepříjemná pachuť vemen nebo jak to nazvat, a v mžiku to skončilo vyprsknuté po celém pokoji.

Omlouvám se, jsem městské dítě zvyklé na krabicové trvanlivé mléko. Tohle je mimo moji ligu.

Tula po mně vrhl ošklivý pohled, už měl něco na jazyku, ale náčelník ho zastavil pouhým gestem dlaně.

„Není zvyklý, nemůžeš ho za to vinit. Dandanny, měl by ses nejprve převléci, než ti vše vysvětlím."

„Danny," opravil jsem ho, protože jsem se opravdu nechtěl zapsat do jejich paměti tak pitomým jménem. „Jen Danny."

„Dobře, Danny."

„A kde..." rozhlížel jsem se kolem, než mi došlo, že se musím svléci do Adamova roucha před oběma osobama, přímo tady. Aha.

S tričkem problém nebyl. To jsem nahradil lněnou košilí, jež jsem dostal jako bonus – soudě podle odhalené hrudi Tuly a V'laka. Kožená vestička stejně byla tvrdá a nepoddajná, a tak po chvíli váhání jsem ji nechal položenou bokem. Mnohem větší problém byl spodek.