Trust me

Prolog

Yay! Tákže, Shezy má další povídku. Haha, měla by se věnovat těm ostatním, ale ona místo toho rozepíše něco dalšího. Baka Shezy. Každopádně... no, uvidím, co se z toho vylíhne. Měla by to být povídka trošku depresivní, tak snad se vydaří. xD

Hlavou se mi míjely obrazy, vzpomínky, ze kterých se mi dělalo špatně. Samým vyčerpáním jsem nedokázala vyronit jedinou další slzu, byla jsem v naprostých koncích. Celé tělo se mi třáslo, stejně tak kolena, která jsem objímala.

Jsou mrtví. Už nikdy se nevrátí.

Přesně tohle byl důvod mé hluboké deprese. Všichni z rodiny kromě mě a mého tříletého bratra, o něhož jsem si dělala starosti, jsou mrtví. A už se opravdu nikdy nevrátí.

Pořád jsem to nedokázala uvěřit, nechtěla jsem, aby to byla pravda. Prostě to tak být nemohlo.

Nit mých pochmurných myšlenek narušilo tiché zaklepání na dveře. Do mého nemocničního pokoje vstoupila vysoká blondýna, doktorka, co mě má v péči, a zadívala se na mě s neskrývaným soucitem.

,,Slečno Hazuki," promluvila milým hlasem a smutně se usmála, ,,mám propouštěcí zprávu. Můžete jít. Váš bratr, Akira, je prozatím v péči vaší tety, paní Katsumi..."

,,Ne!" Přerušil ji můj skoro hysterický výkřik. Vykulila oči, neboť netušila, že ze sebe dokážu vydat něco jiného než bezbarvé: ,,Ano.", ,,Hmm..." a podobné. ,,U ní zůstat nemůže!"

Doktorka ke mně udělala pár kroků a posadila se na kousek postele. Položila mi hřejivou, drobnou dlaň na ruku a svůj úsměv ještě rozšířila. Pokoušela se mě uklidnit slovy typu: ,,To bude dobré, je to dobrá žena...", ale já ji vůbec neposlouchala. Jen jsem se zavřenýma očima nesouhlasně vrtěla hlavou ze strany na stranu.

Takzvaná 'teta Katsumi' je prolhaná sketa, kterou jsem z naší rodiny doslova nenáviděla. Nikdo neviděl, jak je falešná, protože se vždy snažila chovat přátelsky a roztomile. Vždycky jsem věděla, že nosí obyčejnou masku. Lhářka.

Teprve tehdy mi došlo, co to ta ženská vlastně řekla. Zašeptala jsem: ,,Vážně můžu jít?" Znělo to na můj vkus strašně přiškrceně, i když jsem se snažila mluvit zřetelně. Vůbec jsem se nechtěla vracet do toho domu, kde není už nic jiného než několik prázdných místností. Lidé, kteří by je obývali, jsou pryč.

Blondýna vzala mé ruce do dlaní a přikývla. Dovolila jsem si opatrně otevřít oči a věnovat jí za celou dobu svůj první pohled. Mé tmavě hnědé očí vyvolávaly dojem, že mám duhovky černé, což byla přesná barva mých rovných vlasů.

Jsem volná. Znamená to, že můžu svého brášku, svou jedinou rodinu, zachránit ze spárů té pohrdavé zmije? Mělo by. Osmnáct mi bude sice teprve za pár týdnů, avšak to by se nějak dalo zvládnout. Postarám se o něj, vezmu si ho domů...

Náhle mi to došlo. Já už vlastně žádný domov nemám.

Z toho zjištění moje nálada opět poklesla. Vůbec jsem neměla zdání, jak to teď bude dál. Jedno mi bylo jasné - musím Akiru dostat ze spárů Katsumi. To teď byla moje priorita.

Stále se mi chtělo brečet, přesto jsem přehodila nohy přes okraj lůžka a opatrně se postavila. Za dalších asi dvacet minut jsem pobrala do tašky těch pár zbytečností, které jsem vlastnila, převlékla se a společně s doktorkou místnost opustila.

,,Nashledanou," rozloučila jsem se nepostřehnutelně a co nejrychleji odtamtud zmizela. Nemocnice a všichni ranění mi jen připomínali, co strašného se stalo. Připomínali mi tu tragickou autonehodu, kvůli níž jsme s Akirou zůstali sami. Pouze on a já. Jediní dva členové rodiny Hazuki.