Artemis: The Seventh Avenger

01 [01]

☆☆☆

Umřu.

Ta myšlenka mi proletěla hlavou už po milionté.

V tuhle chvíli bych si bez váhání vybrala smrt, než abych tady musela ještě chvíli být.

Nikdy jsem nevěděla, co dalšího přijde. Některé dny do mě pořád a pořád dokola píchali jehly, jiné dny mi dávali transfuze krve a dělali na mě různé testy.

Jedna věc, kterou jsem určitě věděla, byla, že se mezi těmito stěnami nikdy nestane nic dobrého.

„Nechte mě jít!" Moje výkřiky se roznášely po tmavých chodbách.

Zápasila jsem s pouty a snažila jsem se vysvobodit z chladných kožených pruhů, které mě držely u zdi.

Kůže se mi zařezávala do pokožky tak, že mě z toho pálila zápěstí, ale ignorovala jsem to.

Věděla jsem, že to nezabere, ale lepší než tady jen tak nečinně čekat.

„Ne." Zavrtěla jsem hlavou a krčila jsem se strachem, když jsem si všimla tmavé postavy přibližující se ke mně.

„Jděte ode mě ksakru pryč!" Hrubě jsem rukama a nohama rozhazovala do všech stran.

„Ne!" zvládla jsem zakřičet jako poslední, než vrazil velkou jehlu do citlivé kůže na boku mého krku a vyslal tím tak ostrou bolest do celého mého krku.

⋆⋆⋆

Ležela jsem ve své posteli zborcená potem a s těžkým dechem, probrala jsem se během pár sekund.

Zvuk kroků odrážejících se od dřevěné podlahy donutily mé prsty se instinktivně natáhnout, dokud se nedotkly chladného kovu mé zbraně, kterou jsem měla pod polštářem.

Slyšela jsem, jak zvuk kroků byl čím dál hlasitější, když se vetřelec přibližoval, dokud konečně nezastavily u mé postele.

Okamžitě jsem z ní vystřelila a zamířila jsem na vetřelce mou zbraní.

„Ještě jeden pohyb a odstřelím ti kebuli," varovala jsem ho.

Pohled na vetřelce mě šokoval, ale hlavně vyděsil, protože jsem nevěděla, jaké novinky přijdou. Byl to obličej, který jsem neviděla roky. Takový, který jsem si nikdy nespojovala s dobrými zprávami.

„Co chcete, Fury?" domáhala jsem se.

„Taky tě rád vidím, Artemis," pozdravil mě s úsměvem.

Nemohla jsem si pomoct a při zmínce mého jména jsem si pohrdavě odfrkla. „Neříkejte mi tak."

„Dobře. Agentko Romanoff, doufám, že víte, že bych tady nebyl a neriskoval vaše krytí, kdyby to nebylo něco důležitého," řekl s rukama za zády.

„Jak jste mě našel?" zeptala jsem se.

„Není to tak těžké, pokud dáváte pozor. „Všechno je to o detailech". To jste vždycky říkala, nebo ne?" Fury pokrčil rameny. „Znám vás víc, než si myslíte, agentko Romanoff."

„Ať už jste tu kvůli čemukoliv, nechci s tím mít nic společného," sdělila jsem mu. „Teď zmizte."

„Agentko Romanoff, prosím. Svět je v nebezpečí."

Pomalu položil složku na kraj mé postele a otevřel ji, než ji přisunul blíž ke mně.

Naklonila jsem se blíž, abych se podívala do té složky na fotky nějaké modré zářící kostky.