Vzdálený na dotyk

Pět, aneb kruci já chci zpět

Už pátý den jsem vysedával u jezera. Moc šancí na rozsáhlejší procházky jsem ani neměl. Nejen kvůli tomu, že jsem měl nějaký pud sebezáchovy a netoužil se zrovna nechat zabít v lesích, hladem a žízní, s vědomím, že mě – posla smrti – nikdo hledat nebude. Ale také protože...

Koukl jsem na svá obvázaná chodidla vsunutá do provázkových sandálů, jejichž tenké kožené řemínky mě těsně objímaly a někde i nepříjemně tlačily – no, co říci, Air Maxy to zrovna nebyly. Irhan si druhý den všimla, že: Aha! Někdo tu nemůže pořádně došlápnou! Vlastně vůbec chodit! Ale kromě zázračných lístečků jsem od ní nic nechtěl. Co bych mohl chtít.

Dokázal jsem dojít alespoň na pláž. Tady byla voda normální, ne tak zrcadlová. Čistá jako sklo, jak právě napuštěná z hor, naprosto nezvyklá.

Až mi to vše přišlo jako sen. Jo. Pořád jsem myslel jen na to, že je to možná opravdu vše sen. Ale když už uplynulo tolik dní, a nic se neměnilo... A já tak strašně moc chtěl, aby to byl sen, že... Slunce zapadalo a já tady stále depkařím. Každý má svůj hrneček trpělivosti a zvladatelnosti, že, i já. A ten můj měl kapacitu pěti dnů. První kapka přetekla přes okraj. Rychle jsem si ji setřel a rozptýlil se čmáráním neurčitých tvarů do písku, psaním všech vět o trojúhelníku, tangensy a cotangensy a všechny další blbosti, které mi vyskakovaly v hlavě a byly dostatečně velké, že zastínily ty trable v pozadí.

Ani jsem ještě neviděl Tulu. Podle všeho dva dny nato spal, a po probuzení se venku moc nezdržoval. Ale Irhan byla nadšená z mé inovace, úplně jí zářily oči nadšením, že se jim podařilo Tulu dát takto doslova dohromady.

Přejel jsem prsty po strupech na mých lýtkách, zrovna byly v té nepříjemné fázi neustálého svědění. Měl jsem sto chutí si to všechno strhnout dolů a na ty litry krve, které by se mi z toho opět řinuly ven, bych se mohl vysrat!

Ach jo, co tu ještě dělám.

Promnul jsem si obličej, protože hele – fakt jsem netušil, co tu zatraceně dělám.

Uslyšel jsem mumlání hlasu vpovzdálí. Jeden z nich byl tuším zrovna Irhan, avšak ten druhý byl tak tichý, až se mohlo zdát, že ta starší žena trpí samomluvou.

Jenže netrpěla. A brzo nato se do písku opodál zabořila dvojice sandálů a já uslyšel ten povědomý hlas.

„Co tady děláš?"

„Jo, to bych taky rád věděl," odsekl jsem, neměl ani tu soudnost na něj pohlédnout. To on si začal. Vyštěkl něco tak nepříjemným hlasem, že jsem se rozhodně nepokoušel hrát na dobráčka hodnou dušičku. Ne!

„Proč nejsi –"

„A proč bych měl? Tebe by bavilo být zavřený furt uvnitř? Ha?" koukl jsem na něj, ale moc dlouho to nevydržel. Jak stál, a k tomu za mnou, můj krk se tak vytáčel, až jsem si málem zlomil vaz.

„Neměl by ses potulovat," zavelel tvrdým hlasem, zranění nezranění. Ou, počkat, vážně má na sobě ten závěs ze spodního prádla? Proto se Irhan tvářila vždy poněkud zdráhavě, když jsem se jí ptal na Tulovu kondici. Zdá se, že měla za sebou nějaké trauma. Asi už chápu, jaké a proč. A kolik úsilí ji muselo stát, aby Tulu do toho závěsu narvala.

„Co, bojíš se, že uteču? Máš štěstí. Nemohu. Ačkoliv chci, až mě svrbí nohy!" a schválně jsem jednou nožkou vykopl do nebe, aby si povšiml, jak připomíná zavinutou mumii.

„To se jen opovaž!" prudce sklouzl k zemi, koleny se zanořil do písku a rukou uchytil mé rameno, aby si mohl hrát na strašného bad-ass manipulátora. Odstrčil jsem ji z mého těla pryč.