Řekni Mi Že Mě Miluješ

-19-

Z mé páteční kocoviny jsem se už dostala a byla plná energie. Ale protože je dnes večer zápas, musím tam být.

Připravená jsem stála před školou, a čekala na Evelyn s Bradem. Koukala jsem přitom do mobilu, proto si nevšimla že už se přibližují.

" Nazdar" objala mě Evelyn a podívala se na mě. Od té párty jsme se neviděli, a ani o sobě neviděli.

" Jak ti je?" Zaptal se ustaraně Brad. Na mojí odpověď čekala i Evelyn, která na mě stále koukala.

" Jsem v pohodě, celý víkend jsem proležela a zítra jdu normálně do školy" usmála se a objasnila jim situaci. Ti mi věnovali ještě jedno objetí, a mohli jsme vejít do školy.

Usadili jsme se na tribuny a porozhlédli se okolo sebe. Nikoho známého jsem nezahlédla, a proto se opět věnovala kamarádům, kteří seděli vedle mě.

Zápas začal. Naši kluci si dostavili na hřiště, kde se pak objevil i druhý tým. Potom tam přiběhli roztleskávačky, který začali svůj taneček. Rachel natřásala svůj zadek, protože přesně před ní stál Dylan.

Po tom všem už začala ta pravá hra. V fotbale se zas tak nevyznám, proto vám tu nebudu popisovat každou věc, která se tam děje.

Bylo to 3:3. Takhle těsný to dlouho nebylo. Nehtama jsem se skoro zarývala do mých stehen. Sledovala jsem každý jejich pohyb. Jsem hrozně nedočkavý člověk, proto jsem tohle opravdu těžce zvládala.

Zbývalo pár sekund. Stále to bylo nerozhodně, proto celá tato situace byla napjatá.

Dylan měl míč. Běžel skoro přes celé hřiště, aby ho mohl kopnout do brány. Běžel běžel a? Byl to gól!

Všichni vyskočili z tribun a začala tleskat radostí. S Evelyn jsme se i objaly, jak jsme byly šťastní. Podívala jsem se na hřiště, kde Dylana už nesli na ramenech. On seskočil a hned se na něj vrhla Rachel. Sice byli v objetí, ale Dylan se furt rozhlížel po tribunách. Potom mě spatřil, a nespustil ze mě oči.

Náš oční kontakt byl tak silný, že by přemohl i to největší monstrum na světě. Byl tak silný, že ani jeden z nás ho nedokázal přerušit.

Ale nebyli jsme my, kdo ho přerušil. Rachel Dylana vášnivě políbila, a pak i na něj vyskočila. Všichni začali tleskat. Jim tleskali. Už toho na mě bylo moc, proto jsem se zvedla a snažila se dostat přes ty fanoušky.

Když se mi to konečně povedlo, stála jsem sama na školní chodbě. Slyšela jsem jen tlumené hlasy tich lidí, kteří jsou opravdu šťastní. Sedla jsem si na zem a hlavou se opřela o kovové skříňky. Chvíli jsem jen přemýšlela.

Slyšela jsem kroky. Trhla jsem hlavou a viděla postavu, která se ke mně přibližovala. Nemohla jsem poznat kdo to je, a trochu jsem se začala bát.

" Proč tady tak sedíš?" Osoba si přisedla ke mně. Podívala jsem se, a byl to Josh. Hrozně ráda jsem ho teď viděla. Nevím, co se stalo, ale cítila jsem, jak hrozně mi chyběl. Jeho osobnost je jedinečná, a neznám nikoho, kde by se choval jako on.

Beze slov jsem ho objala. Teď jsem to potřebovala. Sice to nečekal, ale lehce mě zmáčkl. Bylo to příjemný. Takový pocit ještě neznám.

V objetí jsme vydrželi dlouho, než mi zabrněl telefon. Chtěla jsem to ignorovat,  ale sám Josh se odtáhl. Usmál se a já si vytáhla telefon. Zpráva od Dylana, to mi teď chybělo.

Dylan: Večer máme oslavnou večeři a rodiče tě zvou, přijdeš?

Nechtělo se mi, ale bylo mi jasný, že odmítnout je k nim dost blbý. A bude tam Josh, proto jsem neváhala a napsala.