Vzdálený na dotyk

Jedna, aneb jakože neutrální půda

Vylítli jsme ze školy, jen co to šlo. Nechtěli jsme tam strávit už ani minutu.

Přestože nám maturita klepala na dveře a zažívali jsme poslední chvíle před tím, než se všichni rozletíme do všech světových stran - já zrovna na západ, zabít čas udržováním statusu studenta na výšce - přesto nikdo netoužil po tom, trávit své mládí mezi nemocničními zdmi naší školy. Navíc, měli jsme plán. Dobrý plán. A ten rozhodně nezahrnoval nudné trčení doma nebo vysedávání ve studovně. Ne, ne! Tento plán byl jiný, lepší, jedinečný.

Jde se chlastat!

Máme štěstí. V blízkosti naší školy se nachází množství podniků, různá bistra kuchyní všech kultur a malá vinárna s tím nejlepším a nejlevnějším Rulandským šedým ve městě. No nekup to, že?

I počasí nám nahrávalo do karet. Pěkné jarní sluníčko, čas ze sebe strhnout mikiny a pochlubit se s bicáky, na kterých poctivě pracujeme. Tedy, jak kdo. Činky mi leží opodál postele, napůl zastrčené pod postelí, a dokonce je to tak mizerné, že jsem jednu dobu ani nezaregistroval jejich dlouhodobé zmizení, jak zdrhly před smradem z mých ponožek do vedlejšího pokoje mý ségry.

Takže, ideální příležitost popadnout víno, a kdo chce, tak si může koupit pakl plechovek s pivem ve večerce opodál. Vyhodíme dětičky z naší lavičky, která nám jednoduše patří, jelikož nese lihovkou naškrábaná naše jména, a do večera je o zábavu postaráno!

To jsem si tedy myslel. A na to jsem se těšil. Až mi tekly slinky po bradě, jen co se cedulka s názvem obchodu objevila v dáli. A před zdobivými písmenky, jednoduše namalovaný hrozen lákal na chuť svých zkvašených bobulí.

„Hej, kdyžtak jděte napřed, já musím tady vedle. Máti má narozky a je strašně do všech těch cetek. Už minulý rok jsem jí koupil nějaké čínské talíře a ta se z toho skoro rozbulela, takže se tam ještě mrknu, jestli tam nebudou mít nějaký zlatý misky nebo cokoliv."

„To máš štěstí. Ta moje chce jen zlato, zlato a zlato. Fotr se brzo utopí v dluzích, jestli jí má každý narozky a Vánoce kupovat nějaký prsten nebo náušnice."

„Vy to moc řešíte. Já vždy poberu nějakou vodu z drogerky a ta skáče radostí."

Jo, každý to zná. I já bych mohl přispět svojí historkou, jak jsem již dvakrát dokázal koupit stejnou knihu, kterou navíc už měla u sebe v knihovničce. No co, kdo se v tom má vyznat! Vzal jsem tu spisovatelku, kterou miluje snad každá žena v jejím věku, jejíž obálky jsou na jedno kopyto - vždy obličej sexy dívky a nahá záda borce vzadu, a podobně jsou na tom i samotné příběhy. Pokaždé mladá pohledná žena zdědí barák - vilu - podnik, nabrnkne si chlapa, bojuje o dítě s nějakým ztělesněním samotného zla, její matka v důchodovém věku si taky nabrnkne důchodce, všude jsou koně, luxusní auta, krásné záběry na útesy a západy slunce. Jak má potom člověk najít rozdíl a poznat, jestli tu knihu koupil nebo ne?

Nestihl jsem se však klukům pochlubit, jelikož v afektu následovali chudáka syna oslavenkyně a vkročili do skromného obchůdku se starožitnostmi, který sdílel s vinárnou společnou zeď a pomalu i vitrínu.

Ze slunce osvícené ulice jsme se najednou ocitli v temném doupěti, v němž se pomalu ani nedalo hnout, jak na každém kroku člověk čelil dalšímu stolečku z mahagonu, sošce pozlaceného nahého dítěte nebo baby v antickém oblečení. Samozřejmě je pravidelně střídaly čínské vázy, a já bych se vsadil, že polovina z nich je beztak fejk.

Majitel si to však očividně nemyslel. Jinak by na ně nenavěsil cedulky s přímo astronomickými částkami, že jen málokdo v celém městě by byl ochoten obětovat výplatu za kus starého porcelánu. To si už raději zajede do IKEI a bude hej. A jako bonus dostane výborné masové kuličky a párek v rohlíku.