Reino del Tiempo

Kapitola 1.

Monotónní tikot nástěnných hodin jej nepřestával upomínat ve faktu, jenž si celý svůj život potvrzoval – tedy, i přes neskutečný pokrok, jehož lidstvo za posledních sto let dosáhlo, se vlastně vůbec nic nezměnilo. Kdykoli se rozhlédl, byly kolem stále stejné dřevěné lavice snad od druhé světové války, za předpokladu, že skutečně existovala a nebyla jen výmyslem jinak nezajímavého dvacátého století. Stále stejné místnosti, ba dokonce stále stejné profesorky. Odhadoval, že se buď narodily ještě před onou válkou, nebo si těch posledních sto let prožily nejmíň dvacetkrát. Bylo to stejně nejasné, jako existence bojů samotných.

S neskrývaným protočením očí se položil na tvrdou desku stolu a zavřel oči. Jistě, jejich století, v pořadí dvacáté druhé, mělo i své výhody, moc jich však neviděl. Školství se nezměnilo, systém se nezměnil, lidi zůstávali stejní. Létající auta, nepřemožitelní zdravotníci, to všechno mohl dál být jen sen. Až na to hloupé cestování, které však nenáviděl, protože jej po něm bolela hlava, se nestalo nic závratného.

„Dante! Mohl by ses, laskavě, soustředit?"

Vysoký, chvílemi až pištivý hlas jednoho z jeho spolužáků jej vytáhl ze světa myšlenek rychleji, než by považoval za vhodné. Uječený skřítek postávající před jeho lavicí byl navíc tím posledním, s kým chtěl dnes mluvit. Nevyspal se, nedovedl se soustředit vůbec na nic a aby byl upřímný, jak bude vypadat jejich závěrečný projekt bylo to poslední, co ho zajímalo.

Ostatně, dělal ho už podruhé. To bylo snad to jediné, co školství jeho rodného Španělska za posledních sto let změnilo – závěrečný projekt dvou let rozšiřujícího studia, do nějž se přihlásil, se totiž obohatil o úžasné téma minulosti, a to nejen té bezprostředně předcházející jejich době, ale i daleko starší. Což bylo stupidní. Každý jednotlivý člověk sedící ve třídě by mohl zjistit, jak vypadala minulost dvěma kliknutími na přístroji, který měl Dante doma, k tomu však měli povolení pouze nejvýše postavení a jen pro vybrané účely. Jen jejich teleporty obsahovaly tu fascinující funkci. Oni se o tom museli učit z těch pitomých sto let starých učebnic. Logika s tím neměla co dočinění.

„Ne, nemohl," odvětil nevzrušeně, znovu zavíraje oči. Zvláštní stvoření s vysokým pištivým hlasem, hlavou plnou hustých blond vlasů místy obarvených na hnědo a linkami snad až k uším však pouze protočilo temně hnědé oči a založilo si paže na hrudi. Byl to nízký kluk, rozhodně ne tlustý, měl ale snad až ženské tvary, a vlasy, z nichž nejdelší končily až u brady, to taky dvakrát nevyvracely. Na straně je měl rozdělené pěšinkou, a přesto působily neupraveně. Do slova a do písmene, připomínal mu skřeta.

Ten si nyní vyčerpaně povzdychl.

„Budeme volit velitele projektu. Je to důležitá událost, každý rok... ty to vlastně znáš, viď? Když jsi to dělal i minulý rok. Ačkoli, kdybys to znal, nejspíš to nemusíš opakovat," podotkl všímavě, čímž bruneta konečně probral. Ten se nyní napřímil, zamračil se a očima přejel přes vyzývavý pohled ve tváři nebojácného mladíka.

Vždycky takový byl – soutěživý, snažící se všechny porazit. Dantemu to přišlo hloupé, sám byl kliďas, o nic mu nešlo. Vzhledově tomu taky odpovídal – bronzová opálená pleť z hodin na slunci, tmavé vlnité vlasy rozcuchané do vrabčího hnízda. Veliké zelené oči. Tělo měl pevné, krásně vyrýsované. Snad jediné, co vyrýsované neměl, byl mozek, jak kdysi Felipe podotkl. Vždy byl tak jízlivý. Šprt jeden.

A i přes neustálé učení a ležení v knihách byl zástupcem třídy Dante, extrovertní kluk, který na všechno, slušně řečeno, kašlal. Uvědomoval si, jak moc to mladíka štve.