Prázdná místnost, prázdný sál,
nikoho to nenapadlo, vejít v klidu tiše v dál.
Ležet tam na zemi
chlapec si umínil.
Jen z vůle matky oslavence
slaví tam, i když se mu nechce.
Každý to ví a dobře chápe,
že je to nemluvný, nedružný chlapec.
Že pro něj není jediný druh,
pro kluka, jenž je tichý jak duch.
Jen jedna dívka to nechápe,
a tak ho nenechá, slovy ho tepe.
Malá, bledá, světlá dívka,
bije ho, jako když třímá kladívka.
A ten malý, bledý, světlý chlapec
neodpoví, nezvedne se, nepohne se, neozve se.
„Ležíš tu jako hromada smetí,
vstaň, než ti do tváře má noha vletí!"
rozčílí se děvče malé.
Chodí tu kolem něj a sebou mele.
„Jestli jsi smutný, tak pojď za námi,
smutek tě přejde jen s kamarády.
Klidně si marni celý svůj život,
mně je to ostatně úplně u bot."
A přesto jí to nedá,
nechápe, proč se on vůbec nezvedá.
A tak si tedy
rýpne... naposledy:
„Pro za mě, dělej si co chceš, buď si takový pořád,
klidně ať si tě nikdo nemá rád."
„Tys..."
ale nic ji nenapadne,
rychle si vzpomene
„Vae victis"
Odešla celá naštvaná.
O chvíli později si uvědomila,
že to za něho promluvila –
ty poslední dvě slova.
Vždyť ona u vytržení
a on stále klidný.
„Nedoběhla jsem tu pobledlou svini!"
A tak se střetly dvoje hlasy,
krátké a dlouhé světlé vlasy.
A ani já bych tomu nevěřil.
Vyhrál to ten co nepromluvil.
Ano, jen váhou svého mlčení
vyhrál na zdravým ten hluchoněmý.
