Milion cest k tobě

Kapitola 15.

Jungkook

Nemůžu usnout. Horečka mi sice už dávno klesla, ale moje mysl je plná nezodpovězených otázek. Ten chlapec na ulici byl Jiminovi blízký. Bohužel teď to však spíš vypadalo, že ho Jimin nemůže ani cítit. A já jsem nevěděl proč. Myslím, že je to jeho přítel. Tedy teď už nejspíš bývalý přítel. Asi se pohádaly. A nebo Jiminovi ublížil. Tahle myšlenka mě z nějakého důvodu děsí. Nemůžu vystát představu, že by tomu roztomilému nevinnému stvoření, někdo ublížil.

Prudce se zvednu do sedu. Dneska neusnu. Ne dokud mi Jimin neřekne pravdu. Vstanu a vydám se směrem k místnosti, ve které před nějakou dobou zmizel Jimin. Zaklepu. Nic se neozývá. Žádné vyzvání. Nic. Možná už spí. Asi bych si měl jít zase lehnout, ale já pošetilec, místo toho dveře otevřu a vstoupím.

Místnost je temná. Jen mezerami mezi žaluziemi dovnitř proudí malé množství měsíčního světla. Venku přestalo pršet a mraky ustoupily měsíci. V pokoji je ticho. Je slyšet jen pravidelné oddechování osoby ležící na posteli. Přijdu blíž a pozoruji ho. Měsíční paprsky mu tančí po jeho tváři. Ve spánku má pootevřené rty a tmavé vlasy mu v neposlušných pramenech padají do tváře. Je krásný.

Přijdu si jako nějaký úchyl, když tam tak stojím a dívám se na něj. Ale nemůžu odtrhnout zrak od jeho překrásné spící tváře. Jsem jako paralizovaný. 

Zavrtí se a něco ze spánku zamumlá. Je tak roztomilý, za chvíli se asi rozteču. Znovu se zavrtí, což zapříčiní to, že mu jeden z pramenů, spade do zavřených očí. Nad ničím v tu nepřemýšlím. Dřepnu si k jeho posteli a ten zbloudilý pramínek mu zastrčím zpátky za ucho, kam patří. Při tomto pohybu mu jemně zavadím o tvář. Má tak jemnou pleť a plné rty. Zajímá mě jaké by bylo ty rty líbat... Zavrtím hlavou. Co to vyvádíš, Jungkooku?

Dřepím u jeho postele a dotýkám se ho. Pak si ale uvědomím, že je něco špatně. Jimin už nedýchá pravidelně, nýbrž se jeho dech zrychlil. Oči má sice stále zavřené, ale já vím že je vzhůru. Opatrně sundám ruku z jeho tváře a potom vstanu. Vycouvám z pokoje. Venku si seberu svá věci a ještě naposled a ještě naposled nakouknu do Jiminova pokoje. Stále leží v posteli, jenže oči už nemá zavřené. Má je otevřené dokořán, až vykulené, řekl bych. Spodní ret má skouslý a tváře mu pokryla růžová barva. Nehorázně mu to sluší.

Sklopím zrak a odejdu z jeho bytu. Nevím co dělám, ale musím s tím okamžitě přestat. Tam v té ložnici jsem přemýšlel jaké by bylo ho líbat. Mám pocit, že se směle řítím vstříc své zkáze. Musím s tím přestat. Okamžitě... Ale zvláštní je, že na mých rtech stále hraje úsměv, v břiše mi létají hejna motýlů a obraz jeho tváře mi stále ještě nezmizel z hlavy.

**********

Sedím u jídelního stolu, zatímco paprsky brzkého ranního slunce vykreslují obrazce na jeho ploše. Když jsem dorazil domů byla ještě hluboká noc. Usoudil jsem, že už neusnu a tak jsem se usadil tady. Sedím tady již několik hodin. Mé oči jsou opuchlé únavou, a celkově jsem takový až nepříjemně malátný. Stále mám plnou hlavu toho kluka s deštníkem. Jeho plných rtů a jemné pleti. Od mého odchodu uplynulo teprve pár hodin a já ho už teď chci vidět znovu. Asi jsem se zbláznil.

Do místnosti vejde Jin, ale já si ho skoro nevšimnu. Jsem, až moc ponořený do svých myšlenek. Až když se zastaví uprostřed kroku a nevěřícně vyřkne mé jméno, tak až potom zvednu své unavené oči. 

,,Dobré ráno, Jine," zamumlám, ale každé slovo, které ze mě vyjde, pálí v hrdle. ,,No dobré," odpoví nevěřícně Jin. Chci se postavit, ale jakmile přenesu svou váhu na nohy, tak mě celé mé tělo zradí. Kdyby mě Jin nezachytil, určitě bych se tu teď vále na podlaze.

,,Co jsi zase vyváděl," zeptá se starostlivě a dotkne se mého čela. Okamžitě, ale ucukne jako by se spálil. Mračí se. ,,Tohle nevypadá dobře, Kookie, zajdeš k doktorovi." 

,,Nic mi není Jine, nedělej z toho drama," odseknu zlostně,: ,,A neříkej mi Kookie, není mi pět." Snažím se odstrčit jeho ruku, ale jsem moc slabý. Nedá se odbít. ,,Obleč se. Jdeme k doktorovi." 

,,Ach bože, Jine už nejsem malý dítě. Nic mi není tak, tak se nestarej," odmítnu ho znovu podrážděně.

,,Nestarej," ublíženě se na mě podívá. A já vím, že jsem to přehnal. Otočí se ke mně zády a chce odejít z místnosti. ,,Jine..." řeknu zoufale. Chci se za ním rozejít, ale moje nohy mě opět zradí. Upadnu na zem. Jin se otočí zpět a uvidí co se stalo. Okamžitě je zase u mě.

,,Jsi v pořádku," zeptá se opět starostlivě. ,,Omlouvám se," zašeptám, protože bolest v krku je nesnesitelná. Odevzdaně se na mě podívá. ,,Nic se neděje." Padne na mě únava. Chci jen a jen spát. Klíží se mi víčka.

,,Heeej, neusínej," probere mě Jinův hlas. ,,Vstávej, dojdeme k doktorovi." Jen přikývnu, protože mluvení je až přespříliš bolestivé.

**********

O necelé dvě hodiny později, už ležím ve své posteli a odpočívám. Zase jsem nemocný. Doktor řekl, že to není nic vážného, ale že mám odpočívat. Povzdechnu si. Poslední dobou bývám nemocný nějak často.

Jin už odešel do práce. Jen mě tu vysadil, ale slíbil, že mi večer udělá něco dobrého k jídlu. Stále mi běží hlavou, co se dnes ráno stalo. 

Všeho se vzdal. Byl tak hodný, že si pod křídla vzal svého bratránka a vychoval ho, i když to pro něj znamenalo, že se vzdá svého osobního života a nejen toho. Když mí rodiče zemřeli, měl dívku. Pamatuji si to, protože z toho byla celá rodina šťastná, včetně mých rodičů. Ten vztah byl vážný, schylovalo se ke svatbě, jenže potom mí rodiče zahynuli a ze mě se stal sirotek. Nikdo z mé rodiny se o mě nebyl schopný postarat. Mí prarodiče byli na desetiletého hocha moc staří a ostatní, proto neměli prostředky. 

Měl jsem jít do dětského domova. Všechno bylo zařízeno. Jenže den před mým odjezdem, si to ke mně do pokoje nakráčel Jin a řekl mi to ať si vezmu kufr, který jsem měl už dávno zabalený, že odcházíme. Nejprve jsem nechápal co se děje, bál jsem se že mě odveze někam pryč a tam mě nechá samotného. Ale on místo toho dojel k sobě domů a tam mi pověděl, že od teď budeme žít spolu.

Nemusel to dělat. Nemusel, ale udělal to. Vychoval mě. Dal mi lásku a byl se mnou v mích nejtěžších chvílích. Za to kým jsem převážně vděčím jemu. Neměl to lehké. Ta dívka ho opustila chvíli poté co si mě vzal k sobě a rodina s ním přerušila styky. Nedokázali mu to odpustit. To, že nechal studia, jen proto aby se mohl starat o malého kluka. 

Nebyl to vždy med. Kolikrát jsme neměli kde složit hlavu, o jídle nemluvím. Trvalo to dlouho, ale časem se to srovnalo. I ta počáteční bolest ustoupila. Tolikrát jsem ho viděl plakat. Myslel si, že to nevidím. Ale já to viděl. Viděl jsem tu bolest, když ho celá rodina zavrhla. Viděl jsem ty slzy, když se ke němu jeho dívka obrátila zády. Viděl jsem tu hořkost, když přišli účty či výplata. Viděl jsem všechnu tu únavu a zoufalství. Ale taky jsem viděl tu radost. Vždycky když jsem ze školy přinesl dobrou známku. Když jsem úspěšně dokončil střední. Vždycky když jsem ho objal, pomohl mu, nebo se ho snažil rozesmát. Když jsem se dostal na vejšku. 

Nebyla to lehká cesta, a stále není. Ale teď jsem tady. Už nejsem ten ustrašený desetiletý chlapec, který se krčí na zadních sedadlech jeho auta. Stále mám strach. Mám strach z toho co cítím k chlapci, kterého jsem potkal na deštivé ulici. Ale jsem připravený se svému strachu postavit. Můj bratranec se pro mě vzdal všeho. Nejspíš je načase dospět a oplatit mu všechnu jeho laskavost. 

Taaaakže, další kapitola. Konečně jste se dozvěděli něco o Jinovi. No doufám, že se kapitolka líbí. I purple you.💜💜