Vzdálený na dotyk

Osm, aneb je ze mě hvězda

Tula byl mladý náčelník, mladý a impulzivní, vášnivý a ovládaný emocemi. Vždyť v jeho věku by taky měl pomýšlet na maturitu, pokud ji neměl za sebou, měl by drtit učebnice a k tomu chlastat pivo! Měl by si užívat života, válet se v posteli s přítelkyní a přijít až na druhou hodinu! Nebo se vymlouvat na nácvik basketu, ve kterém by rozhodně exceloval! Měl by se také po tréninku s někým porvat, jednou za čas, hlavně, jak se bude blížit zápas. Ale kromě trochu krve v hubě a pár modřin by z bitek vyšel skvěle.

Jo, takto by to asi vypadalo. Samozřejmě by byl můj nejlepší kámoš, sorry Máro, Luku a Stando, ale jako, oproti němu nestojíte ani šanci!

Jenže jiný kraj, jiný mrav. A tak je Tulova divokost přiškrcena zodpovědností titulu náčelníka, na druhou stranu se mohl dostatečně dovyvádět po čas jeho dospívání, jelikož mu žádní rodiče nestáli za zadkem, neukazovali na hodinky, nemávali před ním s prázdnou peněženkou nebo archem se známkami.

Zajímalo by mě, jak dospíval. Jestli to měl těžší, nebo lehčí, volnější... Jestli se tu řeší podobné věci, jako u nás. Alá co kdo napsal na fb, kdo sleduje koho na instáču, kdo komu olajkoval fotky... Dost tak, že je člověk pod drobnohledem rodičů, učitelů a kámošů. Ale nyní, jako kdyby byl můj každý prd zaznamenán na sociální sítě a dověděl se o něm i samotný prezident při obědovém projíždění netu.

Naštěstí, lajkovat fotky kámošů je normální, ne? Ale i tak jsem raději všechen kontakt utnul, a to dost razantně, nechal se dobrovolně ignorovat, a nato jsem nastoupil na střední. Pohřbil jsem část svého já, a ještě chvíli jsem ho pohřbíval i na střední, jen abych se nestal tím, na koho svítí reflektory pomluv.

A tak jsem dělal spoustu činností, které potvrdily, že jsem jako každý jiný; že jsem ten hustý týpek, co umí na kole; že patřím mezi top 3 fotbalových hráčů v naší třídě; a že s holkama chodit nemůžu, protože žádnou mi doteď neschválila ségra - a přes to nejede vlak.

A život šel... Nějak.

A Tulův také. Ale na rozdíl ode mě, od spoustu mých kámošů, nebo jen známých; on během života nabyl zodpovědnosti, autority, stal se vůdcem, jaký má být. Nebyl chlapcem, co myslel jen na šprýmy, nebyl ani starcem, co zapomněl, co je to zábava. Měl od všeho trochu, tak akorát, vyváženě. Nemám ponětí, jestli ten pták při výběru někomu nadržoval, schválně vybral synka minulého vůdce, nebo se třeba nechal okouzlit Tulovými rameny. Každopádně, vybral správně. A Tula se toho úkolu zhostil velice dobře, přestože se hned na počátku jeho vladaření setkal s jistými komplikacemi.

Vycházel ze svých úvah, kdy podezíral severní kmen. Ale nebyl zbrklý, neozbrojil celou vesnici a neutíkal nakopat někomu zadky.

Ne.

Vzal s sebou pár mužů a vydal se na hranice, doufal ve společnou řeč, ve vyříkání si starých neduhů, v kompromis mezi nimi a námi...

Počkat, námi? Blbost. Mezi nimi a nimi.

Ale neúspěšně. Přestože jasně stanovil svůj cíl, vyslal nějaké zvířátko jako předvoj, i tak ti lidé jen nastavili holou prdel a tu pak celá výprava viděla ještě celou cestu zpět.

Seděl jsem zrovna na té menší pláži a vrtal prsty do písku. Potřeboval jsem si oddechnout, ještě před pár minutami jsem lítal sem a tam a kopal do nafouknutého žaludku šalfy a předstíral, že se jedná o kopačák. Celá ta věc se Sat'hutou s Tulovou pomocí pomalu vyšuměla - naštěstí, jinak bych se tu zbláznil nudou, jako těch zasraných pět dní předtím, než jsme se vydali na výpravu. No a jakmile mi žádné předsudky nestály v cestě, mohl jsem se pustit do poučování zdejší komunity o klasice, která jim nesmí utéct.