Vzdálený na dotyk

Devět, aneb být gramotný se vyplácí

Přestože důrové ohrožovali bezpečnost vesnice každým dnem, jako správní okupanti jenom hlídali, ale neútočili. Takže jejích přítomnost představovala sice nebezpečí, ale také i jistotu, že zůstanou tam, kde jsou. Doteď jsem si to nedokázal i přes všechno připustit, ale musel jsem uznat, že asi přeci trochu myšlení v tom ohavném mozečku mají.

Podobně jako ti inteligentní mimozemšťani z vesmíru, kteří přišli pozabíjet lidi do jednoho, sežrat nebo si s jejich hlavami zahrát golf.

Už dost, že existuje něco ohavného a zabíjecího. A jestli to i umí přemýšlet, lidstvo by to asi nazvalo vrcholem evoluce.

Naštěstí nebyli tak zruční a jejich inteligence nedosahovala takové úrovně, jako lidská. Ale uměli zase více než jen naučit se pár povelů.

Tula byl poměrně zaměstnán vedením vesnice. Což vlastně byl pořád, ale nyní, čím déle jsme nemohli do lesa Farakha, tím více jsme byli omezení v lovu a museli mířit na severozápad. Z bezpečnostních důvodů se lovci nevzdalovali od vesnice, jak měli ve zvyku, což se projevovalo slabými úlovky ve formě variant krys a veverek a samé drobné zvěře - žádný šalfa, který by nakrmil celou vesnici. Ten šalfa, tak ten trochu připomíná divoké prase. Tula mi ho znázornil malůvkou v písku, a když pominu pár chapadel navíc, trochu jinačí nos a hlavu, a tlapy místo kopýtek, tak tu charakteristiku divočáka měl. Jo a jeho ocas, to bylo hotové pádlo. Když se navíc vysuší, jeho rohovina o to více ztvrdne a domorodí lidé jej mohou používat jako lopatu.

Každopádně, musel spolu s ostatními vesničany přijít na to, jak tento nedostatek potravy pořešit. Vesničani ještě stále mohli jet na zásobách pohanky, zvýšil se rybolov na jezírku, ale to už jsem zvedal prst a upozorňoval, aby všechny ryby nevylovili. A do toho pravidelně chodil do lesů, pokoušet se domluvit s Gudiry. Ale jejich přístup se nezměnil.

I tak si ale na mě Tula našel čas, a to klidně několikrát denně. Vždy, když už mu všechno lezlo krkem, ale byl příliš slušný, aby to vyjádřil. Já se tak nějak flákal, pohyboval se po vesnici, hrál si nebo dohlížel na výrobu mých technických vychytávek.

Ano. Stala se ze mě encyklopedie, stál jsem za velkou průmyslovou revolucí tohoto malého kmene. Začal jsem různými vozíky, pojízdnými koly, představil jim kola ozubená, a od nich se pak odvíjely různé další pomůcky a pojízdné plošinky, kladky a další, které jim usnadní přenášení surovin z polí až do vesnice.

To byla jedna stránka věci. Ta druhá... Už nebyla tak příjemná.

Tula nechtěl neponechat všechno náhodě, a proto se pustil do předběžného zbrojení. Viděl jsem, jak mu to láme srdce, ale jeho zodpovědnost za vesnici, za jeho lid, to bylo jednoduše silnější než nějaká naivní představa, že se vše vyřeší sluníčkově, v radostných slzách a objetích.

Bylo jasné, že nemohu hned přijít se sniperem a kulometem a co já vím. Ale představit jim dlouhé meče, které by byly ideální na boj se silnými důry, nebo celou sadu husitských zbraní, což je vlastně velice užitečná věc v běžném životě zemědělce, to mi nepřišlo tak strašné. Budou moci tyto nástroje běžně využívat, a když na to přijde, stačí se jen otočit a takovým palcátem sejmout příchozího důru.

A i Tula se cítil hned lépe, když se doslechl o jejich univerzálnosti.

Byl to kompromis, se kterým jsme přišli a se kterým jsme oba mohli žít.

Sám jsem si polepšil. Od strašlivého Sat'huty má pověst rapidně vystřelila vzhůru a najednou jsem byl Kharab'huta. To znamená posel světla, jak mi vysvětlil Tula. Přestože díky všejazyku uměli napodobit a pochopit a uchopit každý jazyk tak nějak samovolně, nebo jak to kruci funguje, neznamená to však, že jejich vlastní jazyk neprošel nějakým historickým vývinem. A tato slova, z nichž doteď odvozují názvy nebo přezdívky, právě z jejich vlastního dávného jazyku vycházejí. Třeba takový Ohnivák, Anharab. Taky má ve svém názvu slůvko harab, což je světlo tak nějak obecně. Ale tito lidé pak odlišují, jestli se jedná o světlo ohně, nebo slunce, nebo světlo měsíce, a v závislosti na tom přidají odpovídající předponu. Celkem easy. A taky zajímavé. Na to, jak jsem se o to nikdy nezajímal, najednou bych dal celé své jmění, abych se místo angliny učil jejich starou řeč.