Vzdálený na dotyk

Deset, aneb nenávidím zrcadla

Bylo krásné ráno, jedno z dalších pěkných rán v tomto světě. Slunce nás konstantně obdarovávalo dvaceti pěti stupni, v noci to bylo takových šestnáct sedmnáct, a tak promenádování v sukni bez svršku nebyl pro místní domorodce problém. Užívali si to.

Já teda odvahu moc neměl, už jen z prostého důvodu, že nejsem zrovna opalovací typ, který je věčně přirovnatelný k mléčné čokoládě. Ne. Já byl čokoláda bílá, a ačkoliv tu pomalu chytám tmavší odstíny, nechci se proměnit v uvařenou krevetku. Ne, díky.

Po snídani jsem chvíli hrál s děckama fotbal, zatímco Tula vyřizoval své náčelnické záležitosti. Dokonce ho navštívil i V'lak, poněkud veselý a horlivý do práce. Asi nějaké dobré zprávy, řekl bych. Moc pozornosti jsem tomu však nevěnoval, protože jsem nemohl nechat svůj tým prohrát, že? A tak jsem odkopl nafouknutý žaludek ke svému spoluhráči a ten triumfálně zasadil gól.

Poté mě čekala klasická hodinka učení. Ano. Tula se rozhodl svůj kmen trochu zcivilizovat a už nějaký ten den do nich vtloukám ábécédé a učím je číst i psát. K tomuto účelu byla dokonce vytvořena jedna kamenná tabulka a pak množství dřevěných prkýnek s vypálenými písmeny. Na procvičování jsem po večerech tvořil další desky, kam jsem zaznamenal nějaké z klasických pohádek, aby si měli čtení na čem vyzkoušet. Byl jsem machr, jakože fakt. A oni byli taky machři. Již brzo se chytli a celé pískové pláže byly popsány tím, co dělali celý den, jak si svoje dovednosti procvičovali.

Až když jsem po výkladu popadal dech na písečku u jezírka, náčelník si zase přisedl ke mně, jako vždy, a spustil své věci, které mi chtěl sdělit nebo se mnou probrat. Na to, jak zvesela k němu V'lak nakračoval, Tula nevypadal zrovna nejlépe.

„Gudirové včera konečně svolili k domluvě," načal, ale stále se tvářil poněkud pochmurně.

„Vážně? To je skvělé! Tedy, záleží na tom, co chtějí."

„Jejich požadavky jsou očekávatelné. Avšak, nechci k nim přistoupit hned."

„Jednou ustoupíš, ukážeš, že jsi slabý, a oni toho v budoucnu opět využijí, že? Takže, co máš v plánu?"

„Chtějí území, ale více, než jsem ochoten nabídnout. Takže jsem to zavrhl. Navíc, jsou zodpovědní za smrt náčelníka. A to jim nikdy neodpustím," semkl pevně rty, bolest ho stále ještě neopustila. A v nejbližší době ani neopustí. Takový je život. Může být rád, že to překonal relativně dobře, co mi tak přijde.

„Nabídl jsem jim však něco jiného."

„Hm?"

„Výměnu technologie."

„Cože? To k nim chceš poslat ty zbraně, ups, zemědělské náčiní, co tu vyrábíme, aby vás s tím mohli načisto rozdrtit?" téměř jsem vyskočil rozhořčeně na nohy. Tula se jen slabě usmál.

„Ne, to ne. Ale vozíky a ty kladky, ty se jim, kteří sídlí v kopcovitém území, hodit mohou. A k tomu je chci naučit číst a psát. Abychom v budoucnu mohli sepsat tu smlouvu, kontrakt, o kterém jsi mluvil. Teprve pak bych jim věnoval část území. Ale bude to zaznamenané, nebudou se moci odvolávat na něco jiného. A náčelníci, kteří nastoupí po nás, i běžní lidé, všichni si budou vědomy toho, co se stalo a nebude se opakovat."

Tula přede mě předhodil jeho strategii, jeho plán, na kterém dělal nějak postupně, a do nějž zapracovával do něj nové poznatky, které mezi námi padly a které přicházely z nového světa. Koukal jsem na něj, přežvýkával v ústech jeho nápad, který naskýtá jak okamžité řešení, tak řešení dlouhodobé, a musel uznat, že mu to na takového domorodce dost pálí. Nezbývalo mi nic jiného, než slabě kývnout hlavou.