It's me

Návrat domů

Je tomu několik let, co se moji rodiče rozvedli. Bylo mi kolem devíti, v době, kdy si mě s sebou otec odvezl o několik set kilometrů vzdálené místo pryč od mámy. Samozřejmě že spolu byli domluvení. Žádný únos to nebyl, to ne. Ale teď jsem konečně tady. Před domem mé milované matky. Její vzhled znám jen z našich hovorů po sociálních sítích, moje paměť je totiž trochu na bídné úrovni. Není to tak dávno, co jsem ji viděla zblízka. Prostě jsem trochu divná.
Teď tu konečně stojím a čekám. Počkat. Na co vlastně čekám? Klíče dávno mám! Už jsou v klíčové dírce, ale nejsem si jista, zda-li mám otočit...
Chvilka odhodlávání.
Nádech.
Výdech.
,,Mamííí?"
Nikoho neslyším odpovídat. Asi se tu porozhlédnu, než moji mamince dojde, že ji navštívila její milovaná dcera, kterou několik let neviděla.
A vida, skoro nic se tu nezměnilo. Až na pár pánských bot. Moment, co? Pánských? Moji pozornost zaujala malá fotografie na stěně nad botníkem. Máma, nějaký chlap a o něco mladší kluk. Jo vlastně! To bude asi ten její přítel! A on se k ní, teda teď vlastně k nám, nastěhoval i se svým synem! To bude trapas až mi je bude muset zase představovat, protože já si absolutně nepamatuju jejich jména. A málem jsem si ani nevzpomněla, že vůbec existují.
No jo, ale kam mám teď teda jít? Nahoru po schodech, kde by měl být můj pokoj, pokud už se teda nestal pokojem toho kluka? Nebo se podívat do obývaku na tomhle podlaží? No... Prvně si asi zanesu věci do svého pokoje, a pak se porozhlédnu po mamce. Jsou totiž jen dvě místa, kde by mohla být. Někde tady doma, nebo v pizzerii, kde pracuje.