Ten Pravý (druhý díl)

Část 27 Lorelai: Posezení s dýmkou

Otevřu oči a první, co zahlédnu je dřevěný strop. 

Několikrát zamrkám, abych se ujistila, že opravdu ležím ve vytápěné místnosti na tvrdé posteli, přikrytá teplou dekou z ovčí vlny. Cítím, jak mi vlasy lemují obličej a rozprostírají se na polštáři. Pomalu se posadím. Při tom pohybu se mi trochu zamotá hlava, proto se za ní chytnu a trochu jí zavrtím, abych se vzpamatovala. Obezřetně se rozhlédnu, ale jediný pohled na záda muže na druhé straně místnosti, krb a několik kusů nábytku v dřevěném domě mě usvědčí, že nejsem v žádném nebezpečí. Spíš naopak. Mužova záda a kouř vycházející z vyhaslé dýmky poblíž krbu ve mě vytváří určitý pocit bezpečí.

Za zabedněným oknem uslyším brouzdavé burácení sněhu, narážejícího do přední části domu.

Místnost jde cítit po nějaké bylině, která se používá na vaření. Vábivá vůně mě polechtá v nose až si musím pšiknout. Starý muž, otočený ke mě mě zády, se otočí a poskytne mi tak příležitost si ho prohlédnout i zepředu. Jeho obličej je plný vrásek a na hlavě není vlas, který by nebyl našedlý. Oříškové oči doplňují jeho tmavší pleť a asijské rysy, které jsou pro tuto oblast typické. Na sobě má typické teplé oblečení, které se v této oblasti využívá v době sněhových bouří a na nohách zateplené papuče a silné ponožky.

Podívá se na mě nic neříkajícím pohledem.

,,Uvařil jsem polévku," konstatuje jakoby nic a znovu se otočí k plotně. Vytáhne misku a pomocí naběračky do ní nalije pořádnou dávku tekutiny. Dojde ke mě a společně se lžící mi ji podá.

Roztřesenou rukou seberu misku a podívám se do ní. Z tekutiny stoupá horký kouř, jehož vůně mě totálně oslní. Přinutím se zvednout hlavu a zjistím, že muž se mezitím dokulhal k blízkého stolku, ze kterého sebral zápalky. ,,Kdo jste?" dostanu ze sebe, když se muž posadí ke krbu na křesílko a začne se v něm pohupovat. 

Muž si zapálí dýmku a několikrát potáhne. Vypadá velmi spokojeně a poklidně při každém pohybu, který udělá ,,našel jsem tě asi kilometr od mého domu. Byla jsi promrzlá a v bezvědomí."

Sice neodpověděl na otázku, ale alespoň mi rovnou odpověděl na otázku, která by následoval potom. Jak jsem se sem dostala. Promrzlá? Bezvědomí?

Vzpomínám si.

Poté, co jsem Dianu vyprovodila na letiště jsem se vydala směrem na východ do pohraniční části Sibiře.

...

Studený vítr a prudký sníh mi drancují tvář. Necítím prsty na nohou a při každém dalším kroku ucítím bodavé jehličky v chodidlech, jak příšerná je mi zima. Dokonce ani rukavice a pletená šála z ovčí vlny nedokáží snížit chlad, který se mi dere pod oblečení. Jsem na zimu zvyklá, ale tuhle vánici jsem podcenila.

Okolních pár stromů nijak nepomáhá snížit intenzitu větru, proto se u nich nesnažím ani schovávat. Do doby než vánice nepřejde, nemá cenu se někde schovávat, akorát bych se vystavila riziku, že zapadnu a nedostanu se ven. Navíc, větve stromů se podlamují pod tíhou sněhu. Kdyby na mě nějaká taková větev spadla, bylo by po mě.

Batoh na zádech mě po dvoutýdenní chůzi začne táhnout k zemi. Dvě zbývající flašky vodky v mé brašně mi připomínají tíhu kamení, které mě stahují ke dnu. Podívám se kolem dokola, ale nevidím skoro na krok. Kolem mě se rozprostírají pouze bílé závěje sněhu a do uší mi skrz kapuci hvízdá osamělý vítr. 

Najednou se přihrne tak silný vítr, že musím o několik kroků ustoupi. Poslední dva dny jsem pořádně nejedla a nespala kvůli obavě z umrznutí, proto jsem přinucena couvat v dunách sněhu do doby, než zakopnu o hrbol, který jsem nezaznamenala. Zanadávám. Padnu na záda a hlavou mi proběhne příšerná bolest.