Mysterious

Prolog

Stála jsem na New Yourském letišti a klepala se nervozitou. Je noc. Pořád dokola jsem si kontrolovala kufry, jestli jsem nic nevytrousila. Nic jsem nevěděla, jen to, že právě letím do Anglie, za nějakou neznámou rodinou, budu tam rok, možná víc, studovat a pak zase přijedu. Odlítám za 10 minut. Možná už je čas se připravit. Zvedla jsem se a šla jsem prokázat svojí identitu. Pán v okénku se na mě podíval.

"Jméno a průkazy?"

"Charlotte Johnson." Odpověděla jsem a podala jsem mu občanku a pas a letenku. Kývl, podal mi je zpět. Odešla jsem a vystoupala po schůdkách do letadla. Vyhledala jsem své místo. Měla jsem sedět u nějaké ženy s malým dítětem, které se mamky pořád na něco ptala. Super, takže spánek v nedohledu. Snad aspoň to díte usne. Sedla jsem si a vytáhla svůj macbook. Plánovala jsem shlédnout nějakou komedii. Najednou ke mně napochodovala milým hláskem mě napomenula.

"Ale slečno, tady nesmíte mít zaplý notebook, mobil a žádnou jinou elektroniku."

,,Ale vždyť to mám v tom režimu." Nebyla mi vůbec sympatická. Fuj, a to s ní mám strávit celý let, který bude trvat nejméně 3 hodiny.

"Omlouvám se, tady nesmíte mít zaplý notebook, mobil a žádnou jinou elektroniku." Zopakovala. Povzdechla jsem si a vrátila jsem ho zpět do tašky.

"Tak mi přineste aspoň něco k jídlu." Poprosila jsem ji.

"Co si slečna přeje?" Zeptala se mě. Ona je tak neupřímná.

,,Dám si nějaké velké balení sušenek. A vodu prosím." Abych nezkazila dojem, neupřímně jsem se na ni usmála. Doufala jsem, že svojí cestu do anglie zahájím nějak dobře, ale po tom, co jsem zjistila, že se nemůžu koukat na film, se mi všechno znechutilo. Doufám, že ty sušnky budou dobrý. Jinak s těmahle lidma už nikdy nepojedu, fakt ne, ani noťas mít vyndaný nemůžu.

Když mi to přinesli, uložila jsem si je do tašky a počkala na to, ža poletíme.

Konečně už letíme. Jsme ve vzduchu a na mě padá únava. Dítě vedle už nemluví, jen tak kouká z okýnka a čas od času ukáže něco mamce. Snim sušenky, nasadím sluchátka(tajně mimochodem) a uvelebím se. Asi po pěti minutách usínám. O několik hodin později mě probudila žena vedle, že už budeme přistávat. Ještěže jsme jeli v noci, aspoň jsem se prospala. Teda počkat. V New Yorku noc byla, ale tady v Anglii koukám, je už 10 hodin ráno. No skvělý, teď mám v hlavě zmatek z časovýho posunu.

Přistáli jsme a já vystoupila z letadla hned, jak to bylo možné. Z tohohle letu mi je vážně špatně. Jenže co teď?

Rozhlédla jsem se poletišti. Měla by tu na mě čekat ta rodina, u které mám být celý rok. Ta rodina, o které nic nevím. A najednou vidím nějaký pár lidí ve středním věku, jak v rukou drží papír s mým jménem. Asi si dali záležet, protože mé jméno na tom vypadalo celkem hezky. Vzala jsem kufry a vyrazila jsem za nimi. Byla jsem tady, v Londýně a teď nás čekala ještě další cesta a to do Birminghamu, kde jsem měla bydlet.

Takže tady je první díl mé nové série. Nebojte se, že končím s Wild heart, rozhodně nekončím, ale už nemám nápady, takže nevím, kdy další díl vyjde. Můžete poznat, že samozřejmě bude zase s Bradleym, takže tak. Ještě se omlouvám, že ten prolog je takhle krátký, jenže já prostě nestíhám a jsem ráda, že jsem napsala vůbec něco.:D Takže já doufám, že tohle budete číst stejně jako Wild heart a bude Vás to bavit. VOTES, COMMENTS, protože to je jediný, co mě tak nějak drží. takže prosím, Komentujte, hlasujte, potřebuju to. Snad se bude líbit, tak u příštího dílu, Ahoj:)

Btw.: Omlouvám se za chyby. Nekontrolovala jsem to, jsem ve škole:D