Reino del Tiempo

Kapitola 2.

Už když jeho tělo zahalil štiplavý kouř běžně provázející teleportaci, mohl poznat, že je cosi špatně. Obyčejně světlounce fialová barva se měnila na tmavší, snad až do černa, a bolest hlavy, již běžně cítil se znásobila. Měl dojem, že se mu do ní zabodávají ostré jehličky, tělo jej začalo pálit a ve víru se otáčet rychleji než očekával, celý proces transportu zdál se mu dvakrát delší, než byl zvyklý. Jen stěží odolával nutkání otevřít oči, kvůli lehké nevolnosti zavřené, a zkontrolovat, zda už se konečně blíží konci. Byl to nejhorší transport, jaký kdy zažil.

A pak se kouř rozplynul. A on cítil, že by se v něm nedořezal jediné kapky krve.

Hlavní jednací sál paláce jako by se opět proměnil do starodávné síně a na tělo mladíka se v jeden moment upnulo alespoň dvacet párů vyděšených očí, všichni zdáli se oblečeni v dobových kostýmech a z každého z přítomných hrdel se vydral vyděšený jekot. Nastal zmatek, pokojem létaly věci drahé i dražší a osobní stráž některých přítomných se po vzpamatování z šoku začala drát směrem k narušiteli.

Ten se ovšem nemohl hnout. A když odlepil nohy od země a vyběhl z místnosti, křik se ještě znásobil, naprostý chaos a panika vládla celým sálem plným vznešených lidí, kteří měli tu možnost pozorovat, jak se prakticky odnikud objevil kluk se skříňkou černé magie v dlaních.

Další lidi, další dobové kostýmy. Co se to, sakra, dělo? Kruci, kruci, kruci!

Zděšeně vytáhl zařízení, jež ho sem přeneslo, a na poslední chvíli začal vyťukávat nové kombinace čísel. Tělo mu zahalil těžký prach a než se všichni přítomní nadáli, zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dlouhé roky si jej pak nikdo nepřestával vykládat jako nebeské znamení, které je přišlo varovat...

Hlava se mu zatočila, když se jeho nohy znovu setkaly s pevným povrchem – tentokrát se dostal do místnosti, v níž nikdo nebyl, měl tedy čas opřít se o zdřevěnělá kolena a vykulit vyděšené oči kamsi do podlahy.

Jeho hlava odmítala věřit, byť bylo vše tak čisté a jasné jako sklenice vody. Rozhlédl se kolem sebe – moderní palác nyní postrádal všechny vymoženosti, byť jen dvacátého století, veliká postel s nebesy, svíce, květiny, koberce... Obrazy. V míse na stole leželo čerstvé ovoce nejrůznějších druhů, vše v místnosti působilo tak draze.

Kde to sakra byl?

Dobře, musel se uklidnit, pokud možno co nejrychleji.

Chytil se za hlavu. Jeho nohy zdály se najednou vratké, potřeboval se posadit. Sesunul se proto na vysokou postel a pokusil se zklidnit houpající žaludek. Vidění se mu rozmazávalo, z části kvůli teleportu a z části kvůli tomu všemu, co mu pomalu a jistě začínalo docházet.

Netušil, jak to bylo možné. Netušil ani, která z jeho úprav to způsobila, netušil, jaký na to mělo vliv pořadí stisknutých tlačítek. Zda to všechno souviselo s jeho častým hraním s přístrojem.  V prvé řadě pak vůbec netušil, že to, co se stalo, na nových přístrojích, byť svěřovaných jen do rukou nejvyšší rady, bylo možné. Jenže fakta mluvila sama za sebe.

Nacházel se v Madridském paláci – jenže o dlouhé stovky let dřív, než plánoval.

Dlaněmi si zakryl ústa, aby zabránil doposud nejhorší vlně snažící se zbavit jeho tělo přebytečných žaludečních šťáv a školního oběda o mizerné kvalitě přetrvávající už po dlouhá tisíciletí, jak tak odhadoval.

Cestoval časem.

Kruci, musel se vrátit, pobývat v minulosti bylo přísně zakázáno! Kdyby se vrátil – jako že se vrátit chtěl – čekal by jej šílený průšvih. Jistěže by se snažil vrátit se tak, aby si jeho odchodu nikdo nevšiml, pokud by však v minulosti udělal jakoukoli změnu, dozajista by se po návratu při některé z kontrolních otázek, které každý obyvatel vyplňoval poslední pátek posledního měsíce roku, prozradil. Znal by špatná data, špatná jména, špatnou historii.

Další možnost by byla v minulosti zůstat – to se považovalo za nejlepší, když už se člověku podařilo zmizet, jeho záchrana byla totiž trestána ještě hůř, než samotné zmizení, a on tak věděl, že pro něj nikdo nepřijde. Nepamatoval se, proč přesně byla podobná pravidla zavedená, vždy mu to bylo veskrze jedno. Doteď.

Dobře, aby si to shrnul – byl v minulosti. Odhadoval, že celkem dávné. Neexistovala jiná varianta než vrátit se do své reality na vlastní pěst. A než se mu to povede, bude zapotřebí neudělat v minulosti žádnou změnu, která by mu u kontrolních zkoušek podrazila nohy. To by mohl zvládnout.

Jenže v ten moment se dveře velikého zdobeného pokoje otevřely a dovnitř majestátně vpochodoval mladík, jehož Dante poznal na první pohled. Přál si, aby tomu tak nebylo.

„Felipe?!" vyhrkl šokovaně a vymrštil se na nohy. Musel to být on, ty tmavé oči, pleť, leč bez uhrů, postava, držení těla, tvář, kdyby neměl paruku dlouhých černých kudrn, jistě by jeho hlava vynikala těmi neupravenými delšími kusy slámy, jimiž se pyšnil běžně. Byl to on. Copak cestoval za ním? A proč měl na sobě dobové oblečení? Přišel ho zachránit?

Jenže mladík jeho šok sdílel jen pár hloupých sekund, než se stihl vzpamatovat.

„Pomoc! Stráže, kdokoli, vetřelec!" rozkřičel se a trhl sebou, až se plášť v rodových barvách zavlnil. Na sobě měl něco mezi kalhotami a legínami, košile, jež mu zahalovala trup, měla nabírané rukávy a kolem sebe měl tmavě modrou šerpu. Víc toho zmatený Dante nezahlédl.

Vrhl se ke dveřím, které na poslední chvíli zamkl.

„Milosti!" ozývalo se z druhé strany a mladík naproti Dantemu cosi křičel, všechno bylo tak zmatené.  Brunet chytil tmavou paruku za dlouhé lokny a strhl ji ze zlatovlasé hlavy – teď už skutečně nebylo pochyb, kdo před ním stál.

„Felipe, co to sakra vyvádíš? A co kruci děláš tady v tomhle století?!"

Další jekot. Chytil tělo před sebou za rameno a zatřásl s ním, aby se mladík vzpamatoval. Dante věděl, že jim nezbývá moc času, dveře, do nichž muži na druhé straně naráželi, začínaly pomalu, ale jistě praskat. Ustoupil od blonďáka, udělal dva kroky vzad a dal mu chvíli na to, aby se alespoň trochu vzpamatoval.

„Felipe!"

„Nejsem Felipe," odvětil, když si uvědomil, že jej návštěvník nepřišel zavraždit. V ten moment se celý jeho postoj změnil, opět působil tak majestátně a nadřazeně – jak moc tu pózu nenáviděl, zejména na blonďákovi.

„Poklekni, stojí před tebou král!"

A kruci.

Dveře se rozrazily a k Dantemu se rozeběhlo několik silných vojáků, to už však vytahoval svou „kouzelnou skříňku" – nedovedl si představit, jak vděčný by byl za nějaké to kouzlo. Jediné, čeho se však dočkal, byl hlasitý ohňostroj z krabičky vycházející. Sakra, teď se to nehodilo!

Rány donutily všechny muže sebou trhnout, toto nečekali. Měl chvíli, než se vzpamatují, rychle se vrátil k barevným tlačítkům a točící se hlava o sobě dala znovu znát, když se mu všechny barvy roztočily před očima. Muži se opět vrhli k jeho osobě. Zoufale se snažil soustředit a tělo mu konečně začal obalovat hvězdný prach.

Musel se vrátit a nikdy se nesetkat s královými rodiči. Nepochyboval, že to on nějak zapříčinil záhadnou záměnu Felipa za jejich první úspěšné dítě a nemohl dopustit, aby zemi vládl tenhle skřet, protože jen na něm záleželo, zda se kdy dožije vlastní budoucnosti. A v ten moment se jeho paže chytily útlé prstíky Felipa, tedy krále, všechno se zatočilo a opět do něj zabodlo jako tisíce střepů. Svět se mu rozmazal a on pevně zavřel oči, výkřik mu prolétl hlavou jako nůž.

Vše rozplynulo a on stál v místnosti, v níž byl před chvílí, celé osazenstvo místnosti vykřiklo dvakrát hlasitěji, Felipe vykřikl a Dante se očima setkal se sebou samým. Odnikud jako by se vytvořila tlaková vlna, výbuch, který smetl všechna těla v místnosti stojící.

A pak byla tma.