Artemis: The Seventh Avenger

01 [03]

☆☆☆

„Věřím, že tohle patří vám," řekne Fury, postaví modrý kufřík na skleněný stůl a nechá ho, aby po něm dojel ke mně.

Zasáhne mě vlna nostalgie hned, jakmile jej otevřu.

Byl v něm toulec se speciálními šípy a luk. S nimi tam taky byly dvě dýky vyrobené ze stejného materiálu jako štít Kapitána Ameriky.

Vytáhla jsem jeden šíp z toulce, který byl stejně jako ostatní věci v tomhle kufřík udělaný na míru. Otáčela jsem ho v rukou a opatrně jsem obdivovala šíp samotný a také způsob, jak byl šikovně vyrobený.

„Budeme je muset zase začít dělat ve velkém." Fury se usměje. „Jsem ráda, že jste tu zase s námi, agentko Romanoff," řekne, než se otočí k odchodu.

Vrátím svou pozornost ke svým zbraním, prstem přejedu po zlatě vyrytém kaligrafickém nápisu na spodku toulce.

Pro: C. Romanoff,

Jsi silnější, než si myslíš. Věř v sebe sama. Já vždycky budu.

Od: C. Barton.

Usměju se nad slovy, kterých jsem se vždycky držela, i když těchto zbraní ne.

Musím Clinta dostat zpátky. Dlužím mu to, že to alespoň zkusím.

„Co tady sakra děláš?" Známý hlas protne ticho jako nůž máslo.

Nemusela jsem se podívat, abych věděla, kdo stojí u dveří.

Povzdechnu si a otočím se čelem ke své sestře. „Hele, vím, že jsi naštvaná-"

„Naštvaná?" Přeruší mě hned, jak začnu mluvit. „Oh, ne. Jsem víc, než naštvaná, Cam. Nemáš tady co dělat, je to nebezpečné!"

„Nikde to pro mě není bezpečné, Nat!" zakřičím na ni. „Jenom za poslední tři týdny mě přepadli sedmnáct krát. Všude, kam jdu, je někdo, kdo se mě snaží zabít a nenechají toho, dokud mě nedostanou. Je to k ničemu."

Nat zavrtí hlavou a překříží si ruce přes hruď. „Nemůžeš tady být."

„No, zpátky se ale nevrátím," hádám se a odmítám se stáhnout. „Je to pět let. Už se nebudu schovávat."

„Nerozumíš tomu, jak moc je to nebezpečné. Mohla by ses zranit," snaží se vyjednávat.

„Stejně tak i ty." Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, než pokračuju. „Nat, Clint je tam někde venku. Potřebuje naši pomoc. Nemůžu ho dovést zpátky, když pořád někde utíkám a schovávám se."

„Clint by chtěl, abys byla v bezpečí." Její obočí je stáhnuté k sobě, zatímco mluví, v jejím výrazu je evidentní starost.

Zavrtím hlavou. „Nikam nejdu, Nat. Tohle je moje rozhodnutí. Ne Furyho nebo tvoje; moje. Beru za to plnou zodpovědnost a s tím přichází jakékoliv následky. Nejsem už malé dítě, Nat. Zvládnu to."

Pomalé tleskání se rozezní po místnosti. „Dobrý proslov," okomentuje to Stark sarkasticky. „Divoká. To se mi líbí, Juniore," řekne, nad čímž protočím očima.

„Mimochodem," pokračuje, „neviděla některá z vás Coulsona?"

Nevěřícně zavrtím hlavou. Tenhle chlápek je neuvěřitelný. Vezmu svůj kufřík a vydám se ke dveřím.

Stark stáhne obočí, zatímco sleduje, jak jdu. „To je ne?"

„Hej, ještě jsme tu neskončily," zavolá za mnou Nat.

„Opravdu? Já bych řekla, že jo," zamumlám so pro sebe a ignoruju je oba, zatímco jdu dál.

Dojdu ke svému pokoji s kufříkem hozeným přes rameno. Náhlá závrať do mě udeří jako náklaďák v plné rychlosti, až v tu chvíli si uvědomím, že jsem se už pár dní pořádně nevyspala.

Jediná noc, kdy jsem se mohla docela dobře vyspat, nehledě na noční terory, byla noc, kdy mě Fury tak nemravně vzbudil po pár hodinách spánku a od té doby jsem vzhůru. Mé tělo jelo čistě jen na adrenalinu, který mě evidentně opouštěl.

„Agentko Romanoff?"

Ani jsem si neuvědomila, že Steve stojí přede mnou, dokud nepromluvil.

„Kapitáne," pozdravím. „Stačí jenom Camille. Lidi jsou docela zmatení, když tady jsou dvě agentky Romanoff."

„Oh," vydechne a přešlápne z jedné nohy na druhou. „Jasně, agentko Camille."

Nemohla jsem si pomoct a zachechtala jsem se tomu. „Takhle jsem to nemyslela, Kapitáne."

Vypadá celkem až nervózně, když zavře oči a zhluboka si povzdechne, aby se uklidnil.

„Omlouvám se, samozřejmě. Síla zvyku," přestane mluvit a rty mu cuknou nahoru, zatímco na mě zírá, „Camille," opraví se.

Padne na nás trapné ticho, než ho konečně prolomí.

„Vypadáš unaveně," řekne.

Opět si povzdechne hned, jak to řekne, jako kdyby za to chtěl sám sebe praštit do obličeje. „To asi není ta nejlepší věc, kterou bych mohl říct dámě, že?"

„To je v pohodě." Zasměju se a cítím se lehce provinile za to, že se tak bavím tím, jak je v rozpacích. „Navíc, je to pravda. Tak to dopadá, když se nevyspíte," zamumlám, nechtěla jsem to říct nahlas.

Oči mu zazáří starostí. „Nespalas?" zeptá se a zvědavě pozvedne obočí.

Mávnu nad tím rukou. „O nic nejde." Donutím se k úsměvu.

„No, tak bych tě asi měl nechat," řekne.

Přikývnu, ulevilo se mi, že na mě netlačil, ale zase na druhou stranu jsem zklamaná, že naše konverzace končí tak brzy.

Otočím se, abych vešla do svého pokoje, než jsem znovu zastavena.

„Oh, a Camille?" zvolá znovu.

Zamručím na odpověď, mé oči vystřelí vzhůru, aby se setkaly s jeho pohledem.

„Těším se na to, až s tebou budu pracovat," řekne, jeho oči na mě zírají s takovou intenzitou, že se mi z toho začepýří srdce.

„A já s tebou, Kapitáne," odpovím s úsměvem.

„Dobře si odpočiň." Steve se usměje.

Takovým úsměvem, ze kterého se mi chce zůstat u dveří v jeho přítomnosti.

Vytrhnu samu sebe z toho transu a donutím se dojít do svého pokoje, abych si konečně zaslouženě odpočinula.

„Uvidíme se, Kapitáne." Rozloučím se s ním se zamáváním.

„Brzy, doufám," řekne skoro až moc jemně na to, abych ho slyšela.

Zachytím koutkem oka to, jak jsou jeho koutky zvednuté do úsměvu těsně předtím, než zavřu dveře.

Ta konverzace se Stevem mi zanechá teplý pocit na hrudi, který jsem úplně neuměla vysvětlit.

Pokrčím nad tím rameny a sundám si oblečení, abych se připravila do postele. Spánek si mě k sobě přitáhne hned, jak se má hlava dotkne polštáře, teplo, které mi zůstalo, bylo najednou nahrazeno panikou, když mě ovládly vzpomínky.