Duchové a domácí úkol ✅

5. Když se hvězdy oblékají

 Boris chtěl spát. Vážně moc a moc chtěl spát, jenže to by ho seshora nesměl někdo neustále rušit.

„Borku?" ozvalo se do ticha.

„Ano?" zamumlal rozmrzele.

„Spíš?"

„Ne, Žofi. Ještě ne, " povzdychl si.

„Aha."

„Ono je to totiž těžký, když do tebe někdo pořád hučí."

„Hmm, hmm."

„A zítra nás navíc čeká vážně dlouhý den," pokračoval. „Takže teď už se mě na nic neptej a spi."

„Dobře," přikývla. „Dobrou!"

„Dobrou," zamumlal a s úlevou zavřel oči. Ani si neuvědomil, jak nebezpečně snadné to s ní vlastně měl, vždyť Žofka prakticky neprotestovala! Za normálních okolností by mu to přišlo podivné, ale nyní za to byl rád. Konečně měl chvíli klidu.

Žofka držela pusu na zámek a jen zírala do stropu, kde měla nalepených pár hvězdiček, které svítily ve tmě. Pokaždé je před spaním počítala, ale nyní se snažila zůstat vzhůru. Potřebovala ještě podniknout jedno menší dobrodružství, ale na to musela mít jistotu, že je sama.

„Borku?" zašeptala do tmy.

Nic. Žádná odpověď.

„Borku?" zkusila to znovu. „Borku, jsi vzhůru?"

Po této otázce ticho prořízlo hlasité zachrápání, ze kterého měl člověk pocit, že mu dřevorubec piluje nohy od postele. Žofka se však tohoto zvuku nezalekla, pro ni to znamenalo pomyslný startovní výstřel. Opatrně slezla po žebříku, který jí párkrát zavrzal pod nohama a po špičkách docupkala až ke stavbě z knížek.

„Luosi?" zašeptala. „Luosi, slyšíš mě?"

„A... Ano?" ozvalo se z medvídka nesměle a Žofka sebou zlehka trhla. Plyšák neměl nikde ovládání hlasitosti a jí v tu chvíli přišlo, že je na jejich spící pokoj tuze ukřičený. Avšak kromě Borisova zamlaskání a jeho přetočení se na druhý bok se jí žádné další odezvy nedostalo a ona usoudila, že může pokračovat.

„Vezmu tě na menší výlet," hlesla a sundala z vrchu stavby pár knížek.

„To můžeš?" zaváhal Luos, jenž měl obavu, že tímto poruší pravidla, která mu „jeho" člověk nastavil.

„Jasně, že jo," zazubila se na něj a sevřela plyšáka pevně v rukách. „Ničeho se neboj, bude to hezký," dodala šeptem a potichounku se proplížila ke dveřím.

Zlehka vzala za kliku a opatrně vykoukla na chodbu. Ticho. Tma. Zdálo se, že všechno a všichni spí, Žofka tedy v tichosti zamířila po špičkách rovnou do kuchyně. Myslela si o sobě, jak je úplným ninjou, ale zřejmě nešlo o tak dokonalé přemístění, jak si předtím malovala. Její kroky neušly loveckému instinktu jednoho z rodičů.

„Je všechno v pořádku, Žofi?" ozvalo se z otevřených dveří ložnice.

„Ano, mami," hlesla. „Jenom mám žížu, tak jdu s Brumlou do kuchyně."

„Dobře, ale moc dlouho se tam nezdržuj," pronesla rozespale. „A kdyby něco, tak za námi přijď, ano?"

„Jasně," přitakala a odcupkala do kuchyně. Tam položila medvídka na stolek, kde se nacházely i různé magazíny. Nejčastěji šlo o takzvané časopisy pro ženy, ve kterých se to jen hemžilo recepty, rozhovory a fotkami slavných. A právě ona poslední položka byla tím, co potřebovala.