Dračí srdce

Spojení

Proč se to dělo? Proč jsem právě utíkala v lese před lidmi, které jsem považovala za přátelé? Co jsem udělala špatně, že mě odhalili? Nebyla jsem dost opatrná? Vždyť jsem nikdy nikomu svou druhou podobu neukázala!

Přemýšlela jsem zatímco jsem  utíkala před vesničany, kteří si chtěli vystavět mou hlavu nad postel, mezi nimiž byli i mí takzvaní přátelé.

Ahoj, jmenuji se Marina, a jsem drak...tedy ne úplně drak, jsem napůl člověk a napůl drak, pocházím z druhu který se dokázal proměňovat v draky, ale zároveň žít v souladu s lidmi, inu ta druhá část se mi nějak nedařila.

Žila jsem s lidmi už jako malá, tehdy jsem přišla do naší vesnice potom co můj klan vyvraždili lovci, a od té doby jsem se neproměnila do své dračí podoby, ani jednou, tak jak to mohli o mě zjistit?

Běžela jsem tak rychle jak jsem jen mohla dokázat, kdybych se proměnila,  mohla bych uletět a oni by na mě nemohli, jo to by bylo fajn, jen kdybych věděla jak to udělat tak, aby to netrvalo zase další půl hodinu.

Doběhla jsem do úplného středu lesa, z dálky jsem slyšela křik vesničanů a citila kouř z jejich pochodní, musela jsem pryč, jinak by mě chytili a zabili, kdyby se to stalo, oběť mé rodiny a mého klanu by přišla vniveč.

Když jsem se vydýchala, uvědomila jsem si že na tom místě nejsem sama, ze stromu, který byl naproti mě, vysoko v korunách vyčnívaly dvě zlaté oči, pozorovaly mě jako vetřelce, co mu vstoupil do území.

Nemohlo to být možné, cítila jsem z něj dračí podstatu, ale nemohlo to být skutečné, byla jsem posledním polodrakem na této zemi...nebo snad ne?

Když jsem se dívala do těch očí, cítila jsem jakési spojení, pouto, které do mě udeřilo jako rána, ze které jsem šokem spadla na zadek, ale i přesto jsme si pořád hleděli do očí, a i přes tu tmu jsem dokázala něco málo rozlišit.

Neznámý měl tmavě černé vlasy, které byly v takovém divokém rozcuchu, pleť měl též tmavou, což kdyby si stoupl vedle mě, byla bych jak pěst na oko s mou velmi bledou pokožkou, ale něco na něm bylo zvláštní, že by to byla ta jizva co se mu táhla přes oko? Ne to nebude ono.

Asi uslyšel přibližující se lidi, protože v jednu chvíli byl tam, a druhou onam, nemohla jsem ho nechat jít, byl jako já! Konečně jsem nebyla na tom světě sama!

,,Počkej! Neodcházej!'' Rozeběhla jsem se za ním, vzdalovala jsem se čím dál víc a mě zachvátil pocit strachu, ti jsem zase měla skončit sama? Bez nikoho?

Dorazila jsem na mýtinu, kde jsem se zastavila a začala hledat náznak dalšího tvora, jenže nikde nikdo, ztratila jsem ho.

,,Mám ji! Mám ji!'' Křičel někdo, který mě hrubě vzal za vlasy a škubl s nimi, začala jsem křičet, ohánět se rukama po té osobě, ale bylo to zbytečné, s mou malou osobou nebylo možné někoho přeprat, a svou dračí sílu jsem použít nemohla, pokud jsem ho nechtěla zabít.

,,Podržte jí ruce, a na kolena s ní!'' Rozkázal náčelník, který ten hon na mě vedl, vzal pochodeň od jiného vesničana a přiblížil se s ní ke mě.

,,Podívejte se na tu ohavnost! Podívejte se, co s námi celou tu dobu žilo! Co jsme šatili, krmili, dali střechu nad hlavou, a jak se nám odvděčila? Zabila nám všechen dobytek!'' Zakřičel do davu a všichni začali skandovat s ním, moment, oni si mysleli že jsem za ten masakr mohla já? Ale jak bych to asi dokázala?

,,Joshuo, to ty jsi nám o téhle stvůře řekl, máš tu čest si s ní udělat co se ti zamane.'' Řekl náčelník a předal pochodeň jistému chlapci, kterého jsem považovala za přítele, a který na mě hleděl jen s opovržením a nechutí.

Takže to on mě udal a křivě obvinil, ale jak to zjistil? Nikdy jsem mu to neřekla, neměl jak to vypátrat!

Najednou jsem si vzpomněla na mou první přeměnu před měsíci, každý polodrak svou první přeměnu vždy dosáhne na své šestnácté narozeniny, tenkrát jsem byla mimo vesnici, musel mě sledovat a všechno vidět.

,,Joshuo prosím, nic jsem neudělala, znáš mě od dětství, jsem to pořád já! Prosím.'' Žadonila jsem uboze o svůj život, moje rodina by se za mě nejspíš styděla kdyby mě viděla v tak žalostném stavu.

Joshua chvíli nic nedělal, začínala jsem mít naději že se mě zastane, pak se otočil k náčelníkovi a má naděje vzrostla stejně rychle, jako měla pohasnout.

,,Dejte mi meč, a držte ji.'' Mou mysl zastřela panika, začala jsem sebou škubat, házet, křičet, ale bylo to k ničemu, všichni byli až moc silní.

Joshua mě obešel, až se ocitl za mými zády, přiložil pochodeň k místu, kde mi rašily křídla, a já věděla že je zle, z plna hrdla jsem začala křičet, nutila jsem se abych neudělala to co po mě chtěl, ale já to stejně udělala, nechala jsem vykouknout má křídla na obdiv, všichni zalapali po dechu a začali si šuškat mezi sebou.

,,Když jsi tak dlouho žila mezi námi, tak proč by ses nestala jednou z nás? Zrůdo!'' Řekl mi přes rameno a plivl mi k nohám, rozmách se svým mečem a já se začala smiřovat s tím, že přijdu o jedinou věc která mě dělala tím kým jsem byla.

Jenže najednou se kolem mě něco mihlo, porazilo to Joshua a zřejmě ho to i zabilo, vzhledem k tomu že jeho vyděšený křik utichl.

Očkem jsem se podívala na toho, kdo mě zachránil, byl to černý drak, neviděla jsem mu do obličeje, ale jeho hřbet pokrývala srst, stejně tak jeho konec ocasu byl srstnatý, jeho křídla byla holá, on celý byl pokryt jen kůži, neměl žádné šupiny které by ho chránily, ale on je zřejmé nepotřeboval.

Otočil se a stoupl si přede mě, nejdřív jen zavrčel, pak když se po něm jeden vesničan ohnal, pouhým pohybem ocasu ho poslal na zem a naštvaně zařval.

Všichni se po něm rozeběhli, drak udělal jeden mohutný skok a...dál jsem slyšela jen dračí a lidský řev, cítila spoustu krve, jak ve vzduchu, tak na zemi, smáčela zem i mou sukeň, byl to masakr, ze kterého jsem vyvázla živá jen já.

Když bylo po všem, otevřela jsem oči, namísto draka stál přede mnou ta osoba z lesa, měl na sobě jen kalhoty, jeho holé tělo pokrývaly staré jizvy, ale i nové šrámy, krvácel, ale to mu bylo jedno, stál tam mezi těmi mrtvolami, křídla mu trčela ze zad složená a díval se mi do očí, ve kterých se zračilo všechno, ale nejsilnější tam byl vztek, strach a touha mě ochránit.

,,Kdo jsi?'' Zeptala jsem se ho, klečící stále v hlíně a v krvi, byla jsem až moc vyčerpaná abych se zvedla. Můj zachránce si mě pořádně prohlédl, při čemž se pohledem zastavil u mých křídel, vypadal fascinovaně, asi proto že naše křídla si byla podobná, přistoupil ke mě a pohledem se zeptal jestli může, chvíli jsem se zdráhala, ale nakonec mu vyšla vstříc a víc svá křídla roztáhla.

Jeho dotek byl jemný, příjemný, jako by mé tělo čekalo jen na něho, úplně jsem se mu poddala, a ikdyž bylo pro nás polodraky velice důvěrné někoho nechat se dotknout našich křídel, dotknout se našich srdcí, instinkty mi říkaly že jemu věřit můžu, mysl nevěděla jak, ale mé srdce ano.

,,Jmenuji se Marlock, a jsem tvým druhem.'' Jeho hlas byl melodický, jako med, sladký a nemohla jsem se ho nabažit.

Ten večer se toho událo spousta, ale nikdy jsem nečekala že díky tomu co se stalo poznám Marlocka, mého zachránce, mého druha, můj blesk.

Osud nás dal dohromady, a já věděla že naše dobrodružství, teprve začalo.

•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°

Ahooj, doufám že jste si tuto krátkou povídku užili stejně jako já, a taky doufám že se vám dnes daří, protože pokud ne, budu smutná, ale zároveň vám držet palce ať se vám den zlepší 😁.

Jinak ještě dneska očekávejte druhou mini povídku na Marvel ship Clintasha, nečekejte něco velkého dobře? Dobře.

No a já si jdu vykašlat plíce z krku, covid je svině to vám povím, tak zatím ♥️.

-Kezy