Já Viteál

1. Pátek

Ty hodiny se snad zastavily. Přijde mi to jako věčnost.
Dějepis se slečnou Hilovou je vždycky jak zamrzlé kapesní hodinky, ale dnes už je to příliš.

Dopsala jsem si zápis do mého pomačkaného sešitu a s hlubokým nádechem se opřela o rozvrzanou školní židli. Na hodiny už jsem nechtěla ani pomyslet.

Už jsem se viděla na zítřejším fotbalovém utkání. Jelikož se Julie minule zranila, nemůže teď chytat, a proto bych ráda do brány místo ní. Doufám v to.

Po oslabení určitě nasadí Florencii, populární dívenku, jenž má v hlavě snad jen piliny a vůbec si s ní nerozumím. Všechno vidíme odlišně a taky se mi ráda směje.

Sedí v lavici za mnou, každý pátek počítá s Schantal vteřiny do zvonění. A vidím, že ani dnes tomu nebylo jinak.

Modrooká havraní holka s mašlí ve vlasech a úšklebkem na tváři pozorovala ručičky tikajících hodin.
Vedle ní Schantal, která poulila oči do mobilního telefonu, přičemž ho schovávala pod lavicí.
Stále mluvící slečna Hilová se zvedla ze své židle a začala pochodovat po staré dřevěné podlaze směrem ke mně. Jen jsem ji pozorovala, nevěděla jsem, jestli něco nepotřebuje.
Slečna se pousmála a pokračovala v chůzi za mými zády. Zastavila se až u Florencie. Ta na ni podivně pohlédla a okamžitě šťouchla ramenem do Schantal, která nedávala pozor.

Schantal pohlédla na Florencii pak na slečnu a zpět natočila obličej k Florencii. Slečna Hilová si dala ruce v bok a chystala se něco říct, když v tom se ozvalo to hlučné osvobozující zvonění.

Všichni se začali balit a zvedat židle. Já jsem stále sledovala ty tři grácie. Slečna si je obě podrážděně prohlédla od hlavy až k patě a odkráčela zpět ke svému stolečku, kde měla jako vždy studené kafe.

Skara teda!Proč jim to vždycky projde, přála jsem si zahlédnout ten jejich vyjevený výraz. Mají hold štěstí.

Zvedla jsem svoji židli a připojila se k ostatním čekajícím. Hilová si balila složky, všelijaké papíry a zavírala otevřená okna.

Otevřely se dveře na chodbu a spolužáci vyrazili ven. Já jsem zůstala stát.
Vždycky na slečnu čekám, vlastně ani nevím proč, ale stalo se z toho pravidlo.

,,Ale ale, ty jsi si už konečně našla novou mámu? Nebo jen nesneseš pomyšlení na to, že na tebe doma zase nikdo nečeká? Ach ty naše slečno nemilovaná,'' řekla provokativně Florencie.

Jako vždycky jsem ji ignorovala, ale tohle opravdu vytahovat nemusela. Já vím, že moje rodiče nikdy nepoznám. Že budu navždy žít s tím, že jsem patnáctiletá holka z dětského domova, jenž neví kdo vlastně je nebo odkud pochází. Přemýšlím nad tím velice často a jediná věc, u které se z této břímě odreaguji je fotbal.

Jediný člověk, kterému můžu říct rodina je Hermiona Grangerová, chytrá a milá holka od vedle. Chodí, prý, na školu daleko odsud, kde i přespává. Scházíme se tedy většinou jen o prázdninách. Jinak posílám dopisy, dvakrát týdně.

Často mi říká a slibuje, že mě do té školy jednou vezme a vše mi ukáže. Jenže to říká už asi tak čtyři dlouhé roky a já přestala doufat.