Symfonie pro tebe//obcansky prukaz

Aleš se zabouchnul

„Hani prosimtě vem ještě zapík"
„jasně, a uděláš mi ještě řasenku prosím?"
„jakože aby ses líbila Žabičce?"
„Jasně vole, tak dělej"
Sbalili jsme nějaký pivka a zapík a šli jsme na cinglák za klukama.
V polovině kopce už jsme byli zadýchaní jako kdyby jsme právě uběhli maraton.

„tady jdou ty naše hvězdy!"
„jé čau Popelko. Tak co tu dneska máme?"
„nic moc, jenom nějaký pivka a tak, většinu nám vybrali vykradači hrobů" oba jsme se podívali na Hanku a Petra. Koukali se na sebe jak na svatý obrázek.
Vy magoři zkurvení už si dejte hubana a neserte nás ne? Pomyslela jsem si v duchu. Ale radši jsem držela hubu. „co to píšeš Aleši?" Všimla jsem si jak si měco čmáře do notýsku.
„Básničku chceš ji slyšet?"
„Jo čti"
„Miluji tvoji vůni, chladíš mě jak voda v tůni, zahříváš jako oheň - Fíkotová, nikdy na mě nezapomeň"
„wow takže Fíkotová jo?"
Míťa se ozval „on se vždycky zamiluje do někoho, koho nemůže mít"
Míťa. On je vážne hrozně roztomilý. Zase jsem si pomyslela.

Sjížděli jsme všechny luxusní desky Vencovýho bratra a měli jsme se fajn.
„hej co kdyby jsme šli dát Pivoňkový tyhle Stony? Bratr si toho nevšimne nebojte se ničeho.
A tak se šlo k Pivoňkový.
Pozvala nás dál a udělala nám kafe.
Dali jsme jí Stony a pak jsme si je pouštěli. Pivoňkovou to rozbrečelo.
„nebrečte paňčelko" řekla jsem jí a s Hanou jsme jí pevně objali.
Ještě jsme u ní chvíli byli, ptali se ji na oblíbenou hudbu a tak. Pak už byla tma tak jsme šli domů.

Šla jsem v zadu s Míťou, Popelkou a Alešem. Před námi šla Hanka s Petrem, drželi se za ruce a něčemu se chechtali.
„a sakra, nejsou to fízlové? Všiml si Aleš.
„A jo, kurva. Zdrháme!" Otočil se Popelka a křikl na Hanu a Petra. „Pryč! Zdrháme!"
Než jsem se stačila vzpamatovat tak za námi běžel tlustej fízl.
„dělej, poběž" řekl Míťa a chytl mě za ruku.
Utíkali jsme přes tři ulice. Ani si neuvědomuju že by mě Míťa pustil, ale z ničeho nic jsem kolem sebe nikoho neměla. Jen policajta za zádama. V tu chvíli jsem zakopla a pořádně si rozjebala koleno. Auvajs.
Cítila jsem jak mě Žába zatáhl za roh ulice.
„tyvole dobrý?" Zeptal se Aleš.
„jo je mi fajn až na to že mě bolí noha jak debil. Kde je vlastně Míťa a Popelka?"
„To nevím"odpověděla mi Hana. „zaběhli někam jinam za roh. Budou vpohodě."

Zkontrolovali jsme jestli je čistý vzduch a vydali jsme se zpět po ulici hledat ty dva.
Šla jsem s Alešem a Hanka s Petrem samozřejmě.
„pšt Bety. Pojď sem něco slyším" pošeptal Aleš.
Nakoukla jsem za roh a viděla jsem Popelku a Míťu, jak si něco šuškají.
Pomalu jsem se k nim připlížila abych slyšela o čem mluví.
„já ji asi miluju Venco... To je průser"
„co si tady šuškáte vy dva?" Řekla jsem nahlas a Míťa začal kuckat jako by mu něco zaskočilo.
„jé čau zrovna se bavíme o to.. AU!"
Míťa do něj silně dloubnul.
"O tom jak jsme se zbavili toho fízla víš haha, to byla dobrá akce!"
„jo byla to suprová akcička, až na to že mám koleno na totální hovna rozdrcený."
Míťa nejakým zázračným způsoben vytáhl ze své taštičky obvaz a začal mě ošetřovat.
Jako poděkování jsem ho pevně objala a on se začervenal. Popelka očkem mrknul na Aleše. Jako by něco tušil.